MadInBlack.com

Zde

Průvodčí se na mě zle podíval: „Ale vždyť ta průkazka už neplatí. Je todle šestka?“ Nerad dělám z lidí blbce, přesto jsem to chtěl nějak pro tu srandu ukecat. Podíval se na průkazku, o niž jsem věděl, že už neplatí. „Jo, to bude asi šestka,“ přiznávám. Doteď obdivuji průvodčího na jednom z nejzapadlejším železničním úseku, že vůbec poznal, že je to číslo. Doma jsem tu malůvku porovnal se starými sešity matematiky: byla to pětka. Tedy alespoň její idea.

Lidé hodní!

Chci se trochu rozepsat. Někdy. Dost o to přemýšlím, o nějakém comebacku. Zpět na výsluní; tedy spíš z pohledu slunéčka sedmitečného. Jen tak do těch mých sfér, jen tak si psát. A hele: Naprosto znaven, psychycky vyčerpán, jdu skrze Masarykovo nádraží na kolej. Byl jsem nakupovat a tak – znáte to – z kapes naplněných jídlem mi vypadla peněženka.

Proč volit Dělnickou stranu?

Myslím, že Facebook má jako vše své temné i světlé stránky. Tak třeba nedávno jsem se dozvěděl, v jakou vizi budoucnosti doufají voliči Dělnické strany. Totiž, ještě před volbami jsem se poflakoval po tom Facebooku a přemýšlel, koho volit. A když tu náhle, z ničeho nic, ve skupině, která dle názvu viděla v Parobkovi potenciál mužské genetické informace, narazil na týpka, který po poházení špíny na veškeré strany řekl asi toto: vol Dělnickou stranu, vole!

ČSSD meeting na Andělu (videa jsou zpět)

Tak jsem si zažil další politickou sešlost. Po té Dělnické straně to bylo docela oddechové; možná právě proto, že zbraně (vajíčka) byli jasně vidět a jediný potenciálně agresivní mohli být policajti, kteří si to však dovolit nemohli. Ale řeknu Vám, zajímavý zážitek! A také říkám „ne“: Paroubka jsem netrefil; a také říkám „ne“: vajíčka jsem ani neházel. A to nejen kvůli vyhazovacím ramenům.

Jakpak to je s AllFestem

Ach, jak naivní jsem tenkrát byl! AllFest.cz byl minulý rok naprostý propadák. Absolutní. Nějak tak jsem myslel, že se to vše udělá samo, že to prostě půjde. Proč by také ne, když se nebojím říci, že je to dobrý projekt? Ale nějak jsem se spálil; stejně jako s Elektrusem, na který už tak nějak prdím. Nechce ho někdo koupit?

Kterak mě sežral pes!

Šel jsem se proběhnout. Todle byl den! Krásný. Takový plný! Až jsem z toho byl úplně na dně. A tak jsem si šel zaběhat; co zaběhat? Pořádně se odrovnat. A věru. Fartleg jak pes. Třetí intenzitu mé tělo již půl roku nevidělo, a přeci! jak jej bavila. Sem tam jsem předběhl skupinku běžců, sem tam mě předešla stará babička, zatímco já byl opřen v mdlobách o zábradlí. A to jsem si to zrovna běžel jen tak pomalu, když na mě začal štěkat obrovský pes. Dvě dámy v letech stály za ním, jedna ho držela. Kývnul jsem na ně na pozdrav, na mluvit nebylo co, natož o₂. Jen dál vstříc novým infarktům!

Příběh statusu na Facebooku

Bylo mě špatně. Nebo takhle: nebylo mi dobře. Těšil jsem se na konverzaci na úrovni. Ne že by včera na MMM 09 nebyla – jenže tam ta úroveň byla někde jinde. Ten alkohol, ty drogy všude. Člověk se po chvíli vrátil do základního tábora a první co slyšel bylo: „(pííp)! Já sem v (pííp).. já sem (pííp)! Byla tady televize... a dělala se mnou rozhovor. A já mlel děsný (pííp)!“ Je ale fakt, že todle (00:49) Radimovi jen tak něco neodpáře.

Sebezdokonalování

Spolubydlící se tu okousává se slečnou (o 5 minut později: teď se trochu bojím ohlédnout, co se tam děje) a já nějak nemam kam vypadnout. Nějak sem tím dnešním posportováním chytnul takovou náladu strachu a... A venku je tma. Vyjít, tak mě určitě okradou. A znásilněj. Bydlím na hlaváku. Ale! Zas povídám o něčem jiném (okrádám vás o čas, přátelé!). Rychle k tématu: vyšší moc asi slaví čtyřistadvacítku; či jak si vysvětlit, že se shoduji se Zimmim v názoru na.. vůbec v názoru? A, už k tématu!

Fakýrský statek na „S“

Asi bych chtěl konečně napsat nějaký ten článek v duchu těch starých klišé. Nebo alespoň to jedno: aby byl tak nějak o něčem. Anebo alespoň napsat článek i bez těch klišé: vždyť i můj hoster si myslel, že už MIB zeje v lovištích věčných. (Všimli jste si, že týden nefungoval? Já ne.) Jenže jak jsem přestal sportovat, nemám čas na přemýšlení. Stejně jako akademická půda je prostě hospoda, má literární půda byl sport. Nejen že tak vznikla většina článků, při běhání jsem vymyslel dokonce námět na dvě knížky, které nikdy nenapíši.

Touha po poznání

*FHS je zvláštní škola*. Stává se mi, že přijdu do knihovny a nalézám spolužáky, kteří dříve znuděně nadávali na veškeré učení, nyní s nadšením v očích hltají každé slovo v knížce. Jednou jsem neměl co dělat a jen tak jsem si prohlížel tituly knížek: nejradši bych tam strávil měsíce a všechno přečetl! Touha po vědění mě zasáhla natolik, že se upřímně vysmívám jiným, jak je ta škola nebaví; já si ji nesmírně užívám.

Hej! A včera...

*Plesy mi nejdou*. Ne, začnu jinak: drazí babičky, dědové, synové, dcery, ba i pravnuci, kteří budete číst paměti svého praděda, tento článek není pro vás. Vím, že si myslíte, že váš... prostě že jsem (byl) ten nejsprávnější člověk, který alkoholu nepozřel, chránil slabší a zachraňoval brasilské pralesy. (Ano, za mě tam opravdu byl ten pralesy, které znáte z dobových časopisů.(Trochu agitky.(No joo, jen jsem chtěl zamachrovat, že znám slovo agitace.(Existuje ve vaší době vůbec slovo agitace? Kdyžtak. (Vlastně: existuje vůbec internet?))))) No ale červenaje se musím přiznat, že tomu tak vždy nebylo.

Holahej – diskáče postřílej!

Zprvu chci říci, že nadpis nemá žádný smysl. Je to hláška, kterou mě každou chvílí vítá můj mobilní telefon. Ne že bych jí tam nastavil já. To ne! Už tam byla – zdědil jsem ji po Kurčakovi. To je jedno, nepodstatné. Pouze se snažím donutit něco sem napsat. A opět mi to moc nejde.

Zažil jsem finanční krizi

Respektive chřipku. Ale ono je to prý ve své podstatě stejný... Je sranda, že tu mam dva rozepsané články a přemýšlím, co s nimi. // Toto byl počátek třetího, který měl skončit v odpadlišti dějin. Naštěstí se tu naskytla možnost. Totiž: došlo mi kafe.

Eriksen: Tyranie okamžiku

Já se neponaučim! Prolítl jsem Tyranii okamžiku, aniž bych si psal konspekt. Ráno jsem s pocitem, že mě konečně jedna z povinných knížek bavila od začátku do konce, abych záhy zjistil, že si z ní vůbec nic nepamatuji. A tak jsem jí teď prolistoval, abych zjistil, že je vlastně o ničem.

Prvotřídní kráva

Denně na pražských ulicích umře 10 lidí, což je docela děsivé. Od té doby, co jsem se to v kontextu smrti pana Kaplického dočetl, chodím, ohlížím se a bojím se o každého spolujdoucího. Ale aby to nevypadalo, že chci rozmlouvat na více či méně konkrétní téma smrti, rychle odkáži vstříc Filipovi Rožánkovi. To myslím stačí.