Vojtěch Mečíř Řekni kde ty kytky jsou..? Tady:

Romantické podvečerní poplaváníčko

!

„Upřímně řečeno, divím se, jak s těmito svaly můžeš vůbec závodit,“ řekla včera paní fyzioterapeutka, snažíc se upravit moje záda a ramena do nebolestné polohy všedních dnů a zároveň mě doporučujíc večerní návštěvní bazénu: „(...) Musíš si v tom najít nějakou motivaci...“ Ani jsem netušil, jak její doporučení vezmu vážně.

A tak tedy vskutku... Jednu minutu jsem se rozhodl a druhou minutu (za půl hodiny) již stojím rozklepán před kasou, platíce nehorázných 45 korun českých. Následný vstup do poloprázdného bazénu byl ještě hektičtější, než jsem myslel. Na tabuli svítilo křídou napsaných 26,5 °C, což však reálně teplotě bazénu nemohlo odpovídat... Naštěstí jsem nikam nepospíchal, a tak 5 minut strávených vlézáním do oné Subbaltské vody mě rozhodit nemohlo.

Byl jsem tam. Upřímně řečeno, nevěřil jsem, že tam vlezu, natož že začnu plavat, inu však, stalo se. Mé rozpolcené a rozšroubované tělo se dalo do pohybu v třetí (ze čtyř) drah a i přesto, že vše skřípalo, brnělo a šutrovalo, plaval jsem bazén za bazénem jako kdyby se nechumelilo (a že se chumelilo...).

Všechny dráhy byli obsazené, řekněme, ženami pozdějšího věku, a tak přišlo to, čeho jsem se obával. Nový člen našeho neoficiálního společenstva podvečerních plavců, žena středního věku, si vybrala právě moji třetí dráhu... Nejspíše si myslela, že jí dráhu ponechám, v tom se však šeredně mýlila... A tak souboj titánů mohl začít.

Blížil se první střed, kdy se jeden z nás musel uhnout, aby nedošlo k osudové srážce. Ona plave, já plavu. Vydechujíc vzduch z plic do vody, jak mě paní fyzioterapeutka nakázala, vidím flegmatický výraz, stále se přibližující ženy. Neuhýbá... Já jsem rozhodnut neuhnou také, avšak přibližujeme se... Periférním (kuřím) okem vidím, jak svůdná plavčice hledá svůj plovák, zmateně se na nás dívajíc. Dýchá stále rychleji, stejně jako já... Prsové ruce mé soupeřky se již téměř dotýkají mých, proti jedoucích...

Úplav, který následoval, se vepíše do dějin Jilemnického bazénu, což však není mně nic na plat – uhnul sem. Ona by neuhla... Stejně jako příští bazén, a příští a příští a příští...

Z pochroumaným egem však nacházím novou výzvu. Předjedu ji, respektive, přeplavu ji. Šahám na dno svých sil a zrychluji. Voda stříká všude kolem mě... Připadám si jako raketa. Letím vodním světem, trepka sem, měnavka tam. Avšak... Co se děje? Kamenný výraz oné ženy je stále stejně vzdálený. Nevzdávám se však... Když na ní nemam rychlostně, pokořím ji vytrvalostně... Nuže, stále zrychlujíc tempo, vyčkávám.

Nutno dodat, že délky, kterou jsem prozatím uplaval, jsem nedosáhl ani všemi plaveckými styly za jeden týden, natož prsy za 30 minut. Uvědomujíc si toto však stále zrychluji a píle se vyplácí, již jsem téměř na dokop prsových nohou, ale to nejtěžší mě ještě čeká. Předjezdový manévr bude neuvěřitelně složitý... A já si to uvědomuji. Stále více udýchán proto sleduji dění v ostatních drahách, abych našel ten nejlepší okamžik, pro přeřazení se do vedlejšího pruhu...

A nacházím ho. Jakmile ve druhé dráze potkávám proti jedoucího vousatého pána, nadechuji se, a vyrážím. Voda, jako kdyby neměla odpor... avšak má. Předjíždění jde pomaleji, než jsem čekal – paní se nevzdává, já však také ne. Již se dotahuji na stejnou úroveň, kdy přichází otočka, při niž zjišťuji, že poklidná točka s učísnutím vlasů je poněkud rychlejší, než můj hyper horizontální kotoul, tudíž opět metr ztrácim...

Nic však opět nevzdávám, znovu se uchyluji k drtivému nástupu a ochazentstvo bazénu utichá. V naprostý eufórii se dostávám znovu na úroveň, v čemž si však všimnu vracejícího se fousatého pána, nevzdávám se, zrychluji. Již však vidím, že na to nestihnu. I když již před paní soupeřkou jsem, nemám na to, abych ji celým svým tělem předstihl, tudíž volím alternativu – odbočuji do krajního, prvního pruhu, kde však mám co dělat, abych se vyhl paní v koupací čepici, nic to však nemění na tom, že jsem zpět ve druhé dráze na úrovni paní.

Souboj může pokračovat. Již vím, že toto je moje poslední rovina, tudíž do ni dávám vše. Voda, odrážející se z mých plovoucích rukou, ostřikovala nejen nadšené kolemjdoucí plavce, ale i hasiče, scházející sníh ze střech za oknem. Nikdo však ani nedutal.... Zato já jsem vítězil. Tempo co tempo jsem se ohlížel čím dál více a více, až jsem se odvážil. Bez blinkru strhávám svůj směr jízdy do mé třetí dráhy, nevím jistě, zda paní neukopnu hlavu, ale jdu do toho... A jsem tam! Jsem přední... Pět metrů do konce bazénu si neuvěřitelně vychutnávám. Co je nějaká olympiáda, či mistrovství světa proti vítězství nad pár generací starší dámou?

Upřímně řečeno, po tomto heroldském výkonu jsem již nebyl schopen pokračovat, a tak s naprostým vyčerpáním opouštím prostory bazénu, zatímco paní si plave dále a dále...

PS: Ano, malinko se nám to prodloužilo, ale na druhou stranu si čtení tohoto spotu můžete rozložit do čtyř následujících dnů, které budu trávit v Polsku na závode... Zatím.

9. února, 2006 • Sdílet • Je to hnus, velbnosti.