22. prosince, 2005 | #
Včera se to stalo... Sníh padal a parta bláznů s puškami se sešla v pozdních podvečerních hodinách za svitu pouličních lamp na zasněžené střelnici v Jablonci, za jediným účelem – závodit. Ano, každoroční Jablonecké večerní kritérium se konalo jako každý rok...
Hned zprvu musím říct, že to byl můj první letošní biatlonový závod a, co jsem si ze začátku ani neuvědomil, druhý biatlonový závod s malorážkou vůbec. Tudíž to bylo něco víc, než jen pouhý závod a podle toho jsem to také „oslavil“.
Již zde, v Hrabačově-Jilemnici, bylo jasné, že čas, můj největší nepřítel, jenž mě zrazuje na každém kroku, se znovu ukáže. Když jsem odjížděl na půl čtvrtou parafinovat lyže, ještě jsem netušil, že odjezd není ve čtyři, ale za deset minut čtyři. Popravdě řečeno bych to asi nestihl, ani kdyby odjezd byl ve čtyři a všechna parafinovací kopyta byla plná a já nemusel parafinovat, za pomocí držáka-Béďy, mezi dvěma stoly...
Zmatek, zastihl míc nepřipraveného ještě podthruje fakt, že před odjezdem jsem musel jet ještě domů, což bylo dest minut plus. Naštěstí mě soudruhové podrželi, doparafínovali za mě lyže a tak když jsem přežil cestu na kole já, slečna v pěší zóně, paní na náměstí i nákladní tatra na hlavní třídě mezi Jilemnicí a Hrabačovem, mohl jsem v poklidu ještě pět minut čekat na projezd oněch soudruhů mým rodným velkoměstem.
Ono, ani v samotném místu závodu nevládl zrovna klid. Ani sami pořadatelé nevěděli trať a tak ti pomalejší z nás (já) ani na startu nevěděli přesně, kudy se jede... Což přinášelo během závodu zvláštní okamžiky způsobené neznalostí terénu, avšak nic to ještě nebylo proti tomu, co se dělo na první střelbě... A již vůbec ne na to, co na druhé.
Přijíždíc přemotivován na první střelbu jsem jaksi zapomněl, že se střílí štafetovým způsobem a tudíž si musím vypáskovat ze zásobníku tři náboje, které v případě netrefy dobiji. To jsem si však uvědomil až při třetí ráně, která, jako jediná, zůstala netrefená. Tedy bez toho, abych střílel ony tři rány vstávám s úmyslem odjet, v čemž mi však zamezuje rozhodčí řvoucí, že to prostě dostřelit musím... Tedy dostřeluji a vyjíždím ze střelnice druhý.
Na druhou střelbu přijíždíc rozházen z událostí událých na střelbě minulé si beru flintu *), objíždím kolo kolem stadionu, zaujímám polohu... A? ... Ta bouchačka je náká těžká? Neforemná? Stará?! Ošklivá?!?! „Ta flinta není moje!“ Pomyslím se nahlas... Chvíli přemýšlím, zda-li mám střílet i s flintou nějakého chudáka, který ji právě asi hledá... „Já nemam svoji flintu,“ otáčím se raději na onoho rozhodčího, který byl při první střelbě tak chytrý. Ten na mě však kouká jak buk na borovičku. Svůj problém proto opakuji, načež reaguje trenér onoho chudáka: „Tak ji tam jdi vrátit, ne?!?!“ Házím flintu na záda a jedu skrze stadion vstříc mé zbrani, se kterou znovu objíždím, zaujímám a následně absolutně podělávám celou položku.
Což je však asi již osud, stejně jako to, že jsem dojel třetí (z pěti) ...
Bylo by to krásné, kdyby decentně naštvaný a hladový trenér nehlásil do telefonu slova: „Ano pizzu... Kuřecí? Může být. Hlavně ať je co největší a co nejpikantnější...“ Již vím co se děje a tak mě nepřekvapí ani dovětek: „No, co nejdražší, máme tu sponzora,“ načeš jeho oči upřeli pohled na mojí moji zamyšlenou osobu.
Nu což... Bavilo mě to a již se šíleně těším na další závody, na který si moji flintu nabarvím na nějakou fosforující barvu, raději...
*) Jsem ještě mladý, tudíž nejezdím s flintou na zádech jako ti biatlonisté z televize.
Článek již byl 2x komentován. Přidej se. Diskutuj! Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
kritérium... kdybys to mel aspon vsude stejne, ale :D dobre napinave. Ty musis dobre psat slohy :)
[1] Nj ;)
A st?my slohy... M?o ;) Náš nejmenovaný profesor moc neuznává tento m?j styl psaní, tudíž z první slohovky jsem dostal 4, avšak te?kon jsem psal druhou... Uvidíme, t?eba ji sem hodim, pa?...
Ehm, bylo to úvaha o n?jakém díle z prvního ro?níku, avšak jediné, co jsem v?d?l byl Don Quichot De la Mancha (?i nák tak ;), v?trné mlýny a epizodní d?je (den p?edtím jsem to n?kde na netu ?et)... Nuže, vceklu zajímavé.
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.
stany, spacáky, batohy - trička - boty - boty, trička - oleje - povlečení, záclony