Poslední články ze sekce
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.
22. února, 2006 | #
Bylo pozdní ráno, druhá vyučovací hodina. Druhá a zároveň poslední. Každý týden se vyznačovala anglickou příchutí angličtiny s anglickým panem profesorem. Dnes ne. Pan profesor se nedostavil. Po půl hodině čekání a debatování o všem (ne)možném jsme řekli svorně „dost!“ Sebrali jsme se a třídu v prvním patře opouštěli... Jet výtahem? Nemáme přeci klíče...
„Hej, sou tu klíče!“ Ozvalo se náhle z pozarohu, když jsem byl již téměř na půl cesty od východu z budovy. „Počkejte na mne,“ zvolal jsem vyskakujíc poslední schod zpátky do prvního patra.
A vskutku. Tři lidi, blbě civíc na obrovský svazek klíčů zapíchnutý v údu výtahu, mě uvítali nadšením k dobrodružství, které jsem se pokusil okořenit zmínkou s decentní příchutí návrhu: „Na tom svazku jsou všechny klíče od všech dveřích ve škole...“ „Tak v tomhle já nejedu,“ odpověděl jeden ze čtyř, jak kladný akční hrdina, vystupujíc z výtahu.
Upřímný pohled do všech očí však znamenal, že ztráta jednoho soudruha nám nemůže bránit ulehčení si cesty o 25 schodů... Otečený klíč, zmáčknutá „0“, dveře se zavírají...
„Neměli by jsme jet?“ Zvídavá otázka jednoho ze soudruhů zůstala bez odpovědi. Výtah se však stále nehnul. Dveře byli zavřený. „Či-dele-va,“ vyřkl jsem koukajíc po větracích šachtách nepohybujícího se výtahu. „To není dobrý,“ ozvalo se z druhé strany. Mačkajíc stále do kola „0“ a čudlík, jenž (snad) sloužil k otevření dveří, jsem byl připraven přitakat, když v tom se výtah rozjel.
Pomalu. Velmi pomalu se rozjel, avšak zrychloval. Myslím, že moje otázka „padáme?“ s přízvukem schizofrenie byla na místě, náladu v teamu však nepozvedla. Všichni jsme se stále strašně smáli. Když v tom konec. Stáli jsme...
Na první pohled dobré znamení, ale dveře zůstávali zavřené. Neotevírali se. Čudlík (snad) na otevírání byl v jednom ohni. Myslím, že jsme se na něm vystřídali všichni, v neutišujícím smíchu byla cítit bezmoc. Dveře se však náhle pohnuly...
My všichni, uvědomujíc si, že vem čert ježdění výtahem, byla však vyučovací hodina, jsme vystartovali kupředu otevírajícím se dveřím. 3 metry dlouhý výtah měl náhle půl kilometru... V tu jsme však byli přitisklí k opačné zdi výtahu s vyděšeným výrazem v očích. „Tywoe, zavři to,“ zakřičel někdo z nás výrajíce na zeď mezipatra.
Silou vůle a paží jsme dveře zavřeli, čímž se naše bezmoc pouze vystupňovala. Čudlík alarm, vedle onoho zavírání, byl tudíž čím dál více lákavější... Když v tom se výtahovou šachnou rozezvučel hrozivý hlas školníka s pověstí, že již mnoho studentů nechal po škole vytírat celou chodbu, pokud se odvážili na ni stoupnout v botách: „Co tam děláte?!“
S výrazem stlačeného smíchu jsme se na sebe zmateně koukali dávajíc si přednost v odpovědi. „No... ehm... my jsme se tu zasekli,“ sdělil opatrně jeden z nás vypadajíce přitom jak zfetofaná Jenifer Lopez. Školník však dále naléhal: „No, ale co tam děláte?“ „My jsme tu uvízli,“ stála si za svým Jenifer. Již známe ticho však nastalo poté...
Zaznělo hlasité cvaknutí a my jsem se pohnuli. Pomalu... ještě pomaleji, než tehdá na počátku dobrodružství. Nikdo se neodvážil ceknout, natož vypustit nálož smíchu ze své hlavy... Dveře se otevírají. Školník malé postavy stojí dívajíce se do dveří, ve kterých je napůl přijetý výtah.„Vylezte,“ zahřměl, „a příště vás tam nechám zetlít!“
Nemusel říkat dvakrát... „Děkujem, na shledanou,“ ozvalo se ze tří postav odcházejíc nenápadně zrychlenou chůzí, ani si neuvědomujíc, že neudělali žádný skrývací manévr za účelem skrytí faktu, že všichni tři mají na sobě boty plné soli z okolních ulic.
Každopádně však, vycházejíc z budovy jsme výbuchem smíchu dohromady poprskali nejen na druhé straně ulice ležící další budovu školy, ale také německé turisty procházejíc po jinak klidné ulici... Inu,ne nadarmo se říká oné budově s výtahem „pavilon“.
Článek již byl 8x komentován. Přidej se. Diskutuj! Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
[1] Aspo?, že to ;)
[2] No, Olda... Popravd? ?e?eno jsme se již všichni vid?li p?ed novým nat?šeným ?editelem, dávající nám svoje první ?editelské dutky.. Alespo? -;)
Ten školník mi p?ipomíná našeho :P btw otE?ený - tam má být asi otO?ený
V našem školním výtahu je alarm napojenej na oby?.školní zvonek. Zmá?kneš alarm, a zvoní na konec hodiny. Moc lidí (ani u?itel?) o tom neví. No a jednou v pátek odpoledne, se tam 2 holky zasekly. Docela hustý! Našt?stí tou dobou byl ve škole n?kdo, kdo o tom alarmu v?d?l. Nebýt tam nikdo takovej, nevim nevim... To by nebylo p?kný...
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.