Poslední články ze sekce
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.
30. ledna, 2007 | #
Začal jsem literárně žít. Ono to beztak jinak nešlo; nemohl jsem tomu uniknout, když jsem den co den v blízkosti člověka, tu známého pod přezdívkou Lama Krotká, majícího geny minimálně Metoděje, pokud ne i jeho bratra, Svatého Cyrila. Ale asi ano. Prostě, pokud vedle Vás vznikne nové slovo, musí Vás to ohromit, omámit. A pokud je vskutku nádherné? Třeba jako ona snětle? Musíte ulehnout do kouta s knihou. A stydět se.
Ale po čem šáhnout? Po dávno zapomenutých Hochů od Bobří řeky, stále živém Harry Potterovi a inspirace plném Nickovi Twispovi jsem měl přeci jen na výběr. Ale kde začít? Co vůbec máme číst do školy? „Já četla Bílou nemoc… Asi se mi tenkrát líbila,“ říká zamyšleně jedna z mála spolužaček, dočetše alespoň něco. Ano, Karel Čapek! zajásám.
Tu hned tedy běžím za babičkou, zda-li má Bílou nemoc. RUR? Ani jedno? „A něco jiného od Karla?“ táži se s drobkem zoufalosti v hlase. „To samozřejmě,“ kouká babička po policích, plných knih, „tady jsou Trapné povídky, Boží muka, První parta a tady… ehm…“ „Neblázni, to je moc tlustý!“ přečte mi myšlenky děda, hledaje také. „A co Josef Čapek? Kulhavý poutník?“ ukazuje mi děda z profilu šedou, poněkud přešlou knihu.
Odcházím šťasten s třemi knihami v podpaží. Nemůžu se však zbavit dojmu, že je to moc. Za týden soustředění to nemůžu přečíst. Vem to čert… A bůh mě vyslyšel. Seš na nás bouři, znemožňující mi mrhat časem na internetu. A tak jsem krom učení vzal pod baterku s dynamem i Boží muka.
A což o to, zaujali mě. Krásná, pro mě téměř neznámá čeština mě uchvátila. Slovo „šlépěj“, jimž byla nazvána hned první povídka, se rázem stalo mé druhé nejoblíbenější substantivum; hned po již zmiňované snětli.
Ale ten děj. Ten děj. Mlád téměř 18 let nemůžu vydržet čísti tak předvídatelnou beletrii, jako jsou právě Boží muka a Trapné povídky. Každá historka končila povzdechnutím nad obyčejností bytí a konání nebo naopak vůbec nekončila – Co dělá osamocená šlépěj v poli? Záhada, rozejděme se. Konec.
Znechucen Karlovým pesimismem jsem již na soustředění šáhnul po Pepikovi. Po Kulhavém poutníkovi.
O čem to sakra je? Nedal jsem si velké sousto? Nejdříve nejspíše filosofické pojedná o životě, jeho smyslu, o duši, o mládí, dospělosti i stáří, poté jen o něco méně filozofičtější povídání o psaní a nakonec i o sobě samém si Josef pouvažoval. Ač jsem sem tam nějakou stránku musel číst dvakrát, né-li vícekrát, začetl jsem se do toho.
Tedy nevím, nic filozofického jsem předtím nečetl. Bylo tam však tolik moudrostí a věcí k zamyšlení, až jsem došel k jednomu, o které se s vámi podělit musím. Nejsou to slova Josefa Čapka, ale, jak sami uvidíte, řeckého filosofa Epikteta:
„Nevyspělosti znakem,“ vece Epitet, „je příliš oddávati se věcem tělesným, jako dlouho tělo cvičiti, mnoho jísti, mnoho píti, často za potřebou choditi, souložiti. Avšak ty věci jen mimochodem sluší konati; o ducha však veškerou péčí je dbáti.“
A k tomu již sám Kulhavý poutník dodává slova, na které jsou čekal. V které jsem doufal. A kterých jsem se dočkal:
Článek již byl 6x komentován. Přidej se. Diskutuj! Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
Jo, když n?kdo hodlá za?ít ?íst povinnou literaturu a za?ne ?apkem, tak to je pak t?žký;0) Já p?e?etla hodn? v?cí, ale od tohohle pána ani jeho pana bratra sem nezvládla nic, to se prost? nedá.
Inu, Trapné povídky jsou opravdu trapné, jestli ti mohu od Karla n?co kvalitního doporu?it, tak jedin? „Velká kniha apokryf?“.
Kulhavého poutníka jsem ?etl na za?átku školního roku. A?koliv se jedná o pom?rn? tenkou „knížku“, t?žko se jednotlivé kapitoly koušou, p?ekusují, polykají a znovu dáví zp?t.
Nikdo: Ale dá! ?apek pat?í mezi mé oblíbence (a to prosím nesd?luji k?estní jméno).
O5 skv?lý ?lánek aneb ty ?teš ?apka, já ?tu Tebe :))))
[4] Drixx: No, tak to jsi se dostal do celkem p?íkré literární spirály ;)
Jestli Ti m?žu n?co doporu?it, tak Paulo Coelho – Alchymista. Mn? zm?nila život :-)
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.