Vojtěch Mečíř prožívá apokaliptické delírium, které popsal v článku

Autoškola

!

Miluju, když to přijde! A už dlouho to nepřišlo. Teď je půlnoc a já se samou dehydratací vzbudil po 4 hodinách spánku, vypil asi 3.5% celorepublikových hasičských zásob vody, a cítil jsem, že to prostě musím napsat. Nejradši bych tu křičel, řval, názorně popisoval vše, co se dnes stalo, pač dneska se toho stalo!, ale snad i společenské důvody, etiketa a podobné věci, co známe z filmů, mi to nedovolí. A tak jen v krátkosti.

Nešel jsem do školy; ne, že by mě to tam nebavilo, mne to tam opravdu totiž někdy baví, ale já prostě dělal závěrečné zkoušky v autoškole. Co mě napadlo, když jsem se vzbudil? „Já vole – já to neumím!“

Jestli jsem se bál hodně testů, zkoušky z techniky jsem se bál ještě o něco víc a má jakási nervozita, kterou jsem si neuvědomoval, se projevila hned ráno, když jsem si koupil za 9 korun Míšu a paní prodavačka na mě musela křičet, abych ho v krámě nezapomněl.

Ale furt jsem se usmíval. Strašně mě to bavilo! Seděli jsme na zdejším úřadě a já žmoulal dřívko od Míši, na hlavě majě květovaný klobouk. „Tak pane Mečíř, možná by to chtělo se trochu víc soustředit na to, co máte před sebou,“ zvýšil hlas komisař. To když jsem seděl za počítačem a bral jednu otázku za druhou. Měl jsem formu a euforii a nemohl jsem se uklidnit, natož soustředit; ze slušnosti jsem si dal klobouk na koleno a dřívko dávno vyhodil. A otázka sem, otázka tam.

Chcete opravdu ukončit test? Otočil jsem se, abych zjistil, co se děje za mnou – všici to zatím udělali a tak sledovali, co my poslední tři mohykáni, kteří šli později… Ukončit? Fu, fu… 49 bodů z 50! Mám pocit, že jsem samou radostí mírně juchnul.

Ale to přicházelo to nejhorší – technika. Jsme seděli v parku ve stínku na lavičce a samou nervózní euforii se střídavě mečovali srolovanými technikami, nadávali si a vyprávěli. Každý měl něco svého, čeho se bál. A tak třeba Mati: „Jen ať nepotkám školku! Jen ať nepotkám školku!“ opakovali si nervózně přešlapuje po chodníku, „Jestli já potkám školku, tak… tak… tak zvýším rychlost a zapnu stěrače!“

Školku naštěstí nepotkal, a tak mi s radostí předal krví neposkvrněný vůz. A ještě předtím sem si vytáhl otázky na techniku; ty vogo! Do konce života nepochopím, kde se v mé netechnicky myslící hlavě vzalo rázem tolik vědomostí o gemotrii vozidla, poruch mazání a dobíjení. Ale bylo to tam!

Jízdy? To by mohl být článek sám pro sebe. Možná trochu tragikomedie vzhledem k tomu, že jak mi to za tu miliardu a kousek jízd 4× chcíplo, tak při testech hned 2×. To jak jsem se snažil nevytáčet motor a jet krásně. No nešlo mi to, ale furt sem si to užíval. A co teprve když jsem do mírného kopce z parkoviště, ze stoje!, vyjížděl na trojku. (Málem sem odrovnal spojku, ale rozjel jsem se!)

No bžunda jako už dlouho ne. A tak jakmile jsem zjistil, že až na nerozhodnost na křižovatkách („No tak… to bych snad stihl přejít i pěšky.“) to bylo OK, začal jsem oslavovat. A tady můj dnešní příběh končí. Bohužel. Ještě jsem chtěl něco říct, ale zapomněl jsem to; a ještě bych měl dál psát, ale nemůžu – jak jsem říkal na začátku.

(3 minutes later) Ha! Vzpomněl jsem si! Totiž – pamatujete na dobu, kdy jste snili o řidičáku? Říkal jsem si, jak budu velký (Co je blbých 187 cm?), moudrý, zodpovědný a na život tak nějak připravený. A sám si s úsměvem a dobrým pocitem musím říct: NEJSEM! Ještě že tak…

PS: Je půl jedný ráno a tak si neberte osobně, že se mi to nechce po sobě číst.

13. června, 2007 • Sdílet • Nádhera!!!