Vojtěch Mečíř prožívá apokaliptické delírium, které popsal v článku

Braník

!

Ach; jak tuze zvláštní náladu mám,
jsem však rád, že v tom nejsem sám.
To kuželička Braniku mi společnost dělá
a nekecá to jen tak v bříšku žbluňká…

Chtěl jsem napsat spot o dnešku,
jak tělo mě bolí tělo tuze,
odbíhám však trošku
od této vznešené teze…

Nekecám, že toto píšu
bez úprav; no prostě si tak píšu.
Kdy skončím?
Nevím; neopravuji, prostě si jen tak perlím.

Plením můj mozek
otupěný Branikem.
Nevím, zda to neskončí…
A hle, píše mi Lars Henn,
ach, ten starý regent.

Jdu do vany, raději končím,
Jsem však rád, že toto s poezií,
Má společného jako má manželka s mým kočím.

Vlastně já ženat nejsem – nebo jsem?
Ptám se tedy – kdo vlastně jsem?

Kočí?
Zkomerčí.

Ty kráásko! Taková metafyzika na závěr. A to to měl být tak krásný příspěvek o fotbale. Všimli jste si, že nesnáším poezii a ona nesnáší mě? Ale dnes se to vskutku zvrtlo.

Ale jednou totiž, až budu úplně bez závazků, bez škol a povinností, vezmu si psací stroj a napíšu mega román. Jednou. Jako tenkrát Jack – na jeden svitek, bez přemýšlení. To bude děsnej brak.

Auky, jdu do vany. Bolí mě tělo.

10. května, 2008 • Sdílet • To se mi líbí!