Poslední články ze sekce
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.
30. března, 2007 | #
Ani se mi nechce pátrat, kdo to opět rozjel. „Jakej vůl; prý psát své cíle na svůj blog, hamba mu, parchantkovi!“ řekl jsem si zprvu. Ale poté jsem otevřel své lásky(ne)plné srdce s jediným cílem, ušetřit jednu ránu, pač obě ty mouchy jsou dosti k ničemu, dosti beze smyslu. Ale co: per ji tam!
Kohoutovi, který mi kdysi poslal tu řetězovku s myší, snad už ani blog nefunguje – ten čas strašně letí. I přesto si dovolím vzpomenout na své myši, ač je ani ukázat již nemohu – již nejsou mezi námi – možná!
Tehdy jsem byl už připraven vyfotit kříž na zahradě, pod nímž leží poslední člen rodu křečků, bydlícím u nás v baráku. Byl by to příběh na román – jak jsme měli křečka a křečtici a neměli se rádi; a my jsme ta chtěli děti. A stále nic. Až jednou to přišlo! Jeden malý, růžovoučký útvar se ocitl v pilinách. Naše radost byla nehynoucí, přesto záhy uhynula.
To když se (nejspíše) syn začal činil a (nejspíše) s matkou dělat jeden růžovoučký útvar za druhým. V tu dobu jsem si uvědomil podstatu problému udržitelného rozvoje populace na zemi – 15 křečků v akváriu se vystát nedalo, a tak bylo náhodným losem určeno ubohých 13 z nich, a ti skončili na talíři… Ehm, hadovým – na talíři hada.
Vyřeší se snad podobným způsobem i již zmiňovaný globální problém lidstva?
Jak skončili ti dva? Inu, požrali se – a vyhrál ten silnější, pro kterého to zas taková výhra nebyla. Zatímco toho prohravšího jsme pustili zakrváceného do přírody užít si poslední chvíle volnosti, druhý, silnější, pár týdnů poté snědl kus umělé hmoty. Své poslední chvíle si nejspíše „užil“ ve hladu, když jsem odjel na soustředění.
Myslím, že tak nějak vznikají bajky. „Bajka o dvou křečcích.“
S myší to již bylo o něco méně dramatické. Kdysi na základní škole jsme si jednu s kamarády za bura nadšeně koupili. Již před zverimexem jsme zjistili, že vlastně nevíme co s ní. A tak proč ji nevzít do školy? V euforii pohnuté zábavy jsme ji strčili do větrací šachty, odkud však již nevylezla. Zrádkyně.
Cílů mam tolik, že nemám snad žádný. Alespoň žádný konkrétní ne… Ty nekonkrétní by se snad ani spočítat nedali a tak jen to základní:
… A ať napíši 20–30 dalších bodů, vždy to bude směřovat k tomu bodu prvnímu – jelikož o to tu jde. A jestli na smrtelný posteli budu zatrpklý a naštváný na svět či neúměrné množství živých bytostí, řeknu či-dele-va a naschvál neumřu.
Článek již byl 3x komentován. Přidej se. Diskutuj! Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.