Vojtěch Mečíř vytvořil uměleckou hodnotu s názvem

Dneska takhle po ránu jsem viděl táhnout kelty

!

Pršelo. Říkal jsem to, stejně jako to, že nám to vadit nebude. Říkal jsem si, že při Vypsané fixe jsou chaoticky poskakující kolegové nějací zpocení; ano, až poté jsem si všiml, že prší. Tři sestry, hrající poté, nás však všechny opět rozehřáli. A perlička na závěr úvodu? Kdo pochybuje o krásách Hrabačova, zeptejte se Fanánka, včera ráno jsem ho málem přejel na kole.

5 000 návštěvníků přišlo vyvrátit fámu, že Keltská noc upadá. Krakonošovi tedy nemůžeme zazlívat déšť – zkuste si pustit stejné kvantum obtížného hmyzu na břicho, taky by Vám z toho prasknul močový měchýř a to možná dříve, než po 3 dnech jen chvílemi utichajícího nepárového kreativního tance, „poga“.

Muzikus

A jak tam hráli? Minulý rok jsem to vzal skokem, tak letos musím zaznamenat, alespoň něco… Bylo to super!

Celé to již ve čtvrtek načalo VHS. Že neznáte? Měli by jste. Jen málo kapel nejspíše zažilo takovou atmosféru první den festivalu, kdy po nich hráli pochybné kapely pochybných stylů. Škoda, že na internetu nemají žádné nahrávky… Kde to vázne, pane webmaster?

A poté jsem odjel, v pátek nabral síly a v sobotních dopoledních hodinách již čekal v Jablonečku na autobus. Každý kdo tam byl ví, že doprava vázla. Kde byla netuším, ale hodně lidem to na náladě nepřidalo, natož ubralo. Vize Dukly vozovny někde v horách překrývala všechen hněv.

Dukla, Kohout plaší smrt, úžasní Volanti a už to jelo. „Točte se punkáčové!“ znělo celým údolím. A my jsme se točili, skákali, kopali i když mnozí z nás mají s osobami, nazývanými „punkáčema“, společnou pouze školní lavice na Jilemnickém gymnáziu.

Díky fotbalovému zápasu jsem prošvihl Záviše, Totální Nasazení a snad i E!Ečka bych si rád poslech. Ale to již jsem se vracel… Wohnout, Fixa, Ségry. Krásně prožitý večer, vskutku.

Lidus

Lidé jsou to, co dělá festival dobrým a zdá se, že lidé jsou dobří; člověk nesmí koukat na komerční televize. I přesto se mezi námi objevilo pár případů, kteří především nemohli pochopit, že pogo bolí. Sic bolí, ale vážnější úrazy jsou výjimkou.

Snažil jsem se říci klukovi v relativně slušných věcech něco ve smyslu „uber plyn, brácho“, když nadával v kotli při Wohnoutech pokaždé, jakmile se ho někdo trochu tvrději dotkl. Asi to pochopil, ale nerespektoval. Po mně do něj vlítla skupinka mladých punkerů a zkuste si jim v taneční extázi říci, aby se ho nedotýkali. Jestli má všechny žebra, obdivuji ho.

Tedy, abyste si nemysleli, samozřejmě ho nemlátili; punkeři jsou ve většině hodný lidi. Pouze jaksi přenesli kotel tam, kde zrovna stál on – nedostatek zkušeností mu nedovolilo vymanění ještě několik písniček.

Ke rvačce i přesto málem došlo o něco později. Když už já se svou postavou uschlé mouchy musel roztrhávat dva maniky, vypadalo to vážně. Rozvaha mi však přinesla ovoce a po chvíli se oba rozešli. Když jsem po půl minutě chytnul jednoho z nich za budnu, která se spolu s tělem pouštěla opět k jeho protibojovníkovi, vše mi vysvětlil: „On mě bouchnul loktem do obličeje.“

Ale jinak to byla krása. Kromě známých, které jsem neviděl již po řadu pátků jsem poznal pár dalších, o kterých však pochybuji, že si mně pamatují. Já bych je asi také nepoznal; to víte, byla tam tma.

Ach jo, už aby byl příští rok… Keltiiii! (Výkřik, který se nyní rozezvučel po Hrabačově, by se dal přirovnat k výkřiku Mela Gibsona v závěru filmu Statečné srdce.)

13. srpna, 2006 • Sdílet • Zbláznil ses?!