Vojtěch Mečíř moc neví.. Zkus

Dostali ho

!

Prostě ráno. Člověk se raduje, že přes noc umyli toi toiku a blbě čumí rozjímaje o včerejší noci. Kolem socky, které se nedokázli propít do takové prozřetelnosti, aby usli na lavičce – ať už opravdové, či sestavené ze židlí – , a spí v parku na pekelně ledové zemi. Ti dva ještě spí a já chci domů. Ale chci jim poděkovat, že mi pučili deku. Přijel sem na Porcinkule bez ničeho, že pojedu k ránu dom. Ale asi jsem tušil, že tam přespim. Přesto sem si nic nevzal a asi bych umrz. Stajnak jsem mrznul.

Vůbec jsem byl rád, že jsem ty dva potkal. Nějak večer, ještě tma jak blázen, jsme seděli na lavičce, chlastali a tak. Najednou přišel Jan – že je křesťaň, že jediný kdo může soudit je Bůh a že by si dal nějaký ten sex. Tedy, řekl to trochu jinak, ale Bukowski mě zatím neovlivnil natolik, abych kořenil zdejší texty kořeněnějšími slovy; třeba se k tomu dopracuju. Každopáně mu bylo tak padesát a todle nám vyprávěl. Jak se ráno ožral pivem, pak usnul, pak se ožral pivem, usnul, a pak ho po půlnoci vzbudil ohňostroj (nejlepší, co jsem kdy viděl!) a tak se zase ožírá pivem. Kristus Pan mu nabídl Francovku, on neodmítl a lokl si a prohodil něco o tom, jestli známe alpský ryzlink (Alpu s vínem). Najednou zmlknul. Po chvilce ticha vstal, dal ruce vzhůru jako kdyby se vzdával a začal s nimi hýbat; snad chtěl asi mávat. Každopádně takhle bezeslov zmizel ve tmě. Prostě Jan. Alpa dostne i ty nejtvrdší z nás!

Kašlu na ně, odcházím. Po 50m se otáčím a vidím Kristus Pana jak vstává. Tak se ještě vracim. „Dik za deku,“ povídám. „Jo, jasný. Mizíš?“ – „Jo.“ – „Čus.“

Porcinkule v Hostinným je jakási tradiční pouť, při které o půlnoci čůraj obři. Je už skoro deset ráno a já se toulám ulicema a krom cesty pryč hledám, kde bych si dal kafe. „S mlíkem?“ Kývnu hlavou, slova mi ještě moc nejdou. Týpek nalil do presa špetku mlíka z krabice. „Třicet,“ říká. Kouknu na ceník: „expresso 25,– (s mlíkem 30,–)“. Možná ještě větší vomrdávka, než deset korun mezi cheeseburgerem a fresh cheeseburgrem v Mekáči.

Lidé si mě prohlížejí a nikdo mi nechce zastvit. Klasika. Až když ujdu nějaký kilák, brzdí u mě auto plné spících lidí. Nahlídnu tam a řikám „Dobrý den!“ a až po chvíli si uvědomuju, že znám jak řidičku, tak spící lidi kolem. Lidi z Vrchlabí. „Hele když si je vzbudíš, tak se k nám vejdeš,“ usmívá se. Vzbudim je a oni, jak gbelici (jak já), mi začnou vyprávět zážitky z Anti festu.

„Čum, fízlové!“ říká Sa… no, raději mu řikejme „S.“… říká S. a vyfuckuje protijedoucí auto. Nikdo tomu nevěnuje moc pozornost. Jen náhodou se otáčim. „Hele,“ propadám záchvatu smíchu, „oni se otáčej!“ S. trochu znervozňuje. Říká řidičce ať přidá, pak ať tu někde odbočí, a pak zas ať přidá. Odbočuje na parkoviště, ale fízlové jsou už za námi a s pištěním brzdí vedle nás.

Doklady od auta jsou v cajku, všechno je v cajku. „Pane,“ obrací se policajt na S., „prosil bych váš občanský průkaz.“ – „Nemam.“ – „Tak to vás odvezeme.“ S. pokrčí rameny a přesedá si. My se tam svíjíme v křečích. Lítají tam džouky jako „Hochu čum.. sedačky v kůži! S. ty se máš! Můžu jet s váma?“. Přidávám se s (smrtelně vážně myšlenou) otázkou, jestli nejedou až do Jilemnice, že bych potřeboval svíst. Dělají, že nás neslyší a i se S. odjíždí.

„Dostali ho!“ Ještě dlouho se tlámem jak ožralí blázni.

Teď jdu spát. Vlastně ne. Ale to je dlouhý příběh…

2. srpna, 2009 • Sdílet • Chce se mi spát.