Vojtěch Mečíř miluje smyslno! Navíc..

Egypt: o vykutáleném zlodějíčkovi

!

Byl jasný podvečer; hvězdy by zářily, kdyby je centrum Hurgády nepřezářilo. A my jsme si šli, pohoda a relativní klídek. Když tu se začal blížit podivný, přičmoudlý chlápek. Nesmál se – což bylo hodně zvláštní. Tam se smáli všichni. Kromě něho. Že prý má 10 eur v mincích a jestli by jsme mu je nevyměnili za jejich libry.

Z našich mozků se v tu ránu stali kalkulačky: 10 eur = 50 liber (ehm, teď koukám, že jsme se trochu sekli)… „We’ll change it for 40 pound!“ Jo, že by to prý bylo super. Očička se mi rozzářila – takový obchod. Kája si tam něco mlela, že takhle ty chudáky okrádat, já zářil. A začal jsem po kapsách hledat peníze.

S odstupem času myslím, že se týpek zaradoval, když jsem místo peněženky vytáhl pouze chuchvalec jejich liber. Netuším, kolik tam tak bylo. Rozmotával jsem, listoval a přesto 40 liber nemohl najít. A to už mi pomáhal! Začal se ke mně přibližovat, šahat mi do chuchvalce a snažil se něco vytáhnout – vždy jsem mu uhnul, popošel. Nějak jsem mu prostě nevěřil.

V tom přiskočil a vytáhl z chuchvalce (ne)jistý obnos peněz. Měl jsem zato, že to opravdu bylo 40 liber! On mi však bez pohnutí brvy, možná s decentním ironickým úsměvem, vracel 100 liber. Mozek mi nestíhal, kouřilo se mi z hlavy. „Jéééžiš, ten je hodnej! Tak mu za to dej opravdu těch padesát, ne? Mohl ti to ukrást!“ rozplývala se Kája, která v ruce od počátku držela 10 EUR od týpka.

Ne, ne, ne. To se mi nelíbí. „No, I haven’t… Bye!“ Tak Verča možná ze solidárnosti, možná s vidinou zisku, začala vytahovat peněženku, že mu to vymění. On jí začal šahat do peněženky, moc blízko stodolarovce, načež vytáhl 20 liber a hbitě je strčil do kapsy. Zahlídla to i Verča a opáčila se rázným „Hej!“ Vytáhla mu dvacku z kapsy a že jdem.

Hlava mě mlela furt do kola: what the fuck?! A tak sem se ho z úsměvem zeptal, zda-li po kapsách také nemá nějaký můj peníz – no ukazoval mi kapsu, dokonce i zadní. Že nic. To už mě však Verča hnala pryč; myslím, že kdyby rozuměl těm sprostým slovům, jenž vycházeli z jejích dívčích, jemných úst, minimálně by sezačervenal.

Šáhnul jsem si do kapsy a už možná trochu čekal, co mě čeká. „Heh; nevrátil mě 100 liber, ale 100 plastríků.“ – jednu libru. „To jsou ale zm*di!“ pokračovala Verča. Strašně mě to celé fascinovalo. „Máš aspoň těch 10 eur, Karle?“ „Ne, vrátila jsem mu je.“

27. března, 2008 • Sdílet • Chce se mi spát.