Vojtěch Mečíř vytvořil uměleckou hodnotu s názvem

Egypt: ručníková story

!

Další krušné, teplé a slunečné ráno opilcovo. Po vynikající snídani, kde jsme opět vyrovnali PH v ústech tamní omeletou, nás čekala půlhodinka pekla – půlhodina, než opět otevřou bar. V tu dobu jsme začínali střízlivět a začínalo nám být špatně; až první runda nás vracela zpět do pohody. „Big czech mafians!“ volal na nás Mahmut, náš dvorní barman, již hned po ránu.

Ten den to mělo být v podstatě to samé. Vzpomínali jsme na včerejšek – a že bylo na co vzpomínat! Vždyť jsme z oběda nešli po schodech, ale z terasy restaurace rovnou naskákali spolu s dalšími čechy-soupitníky do bazénu. Bylo to přes dva metry. No číšníci nestíhali. A tak jsme takto skládali střípky ze včerejška, až jsme šli opět prožít tu děsivou půl hodinku na pláž.

Naše těla již opouštěla pokoj, když si Verča všimla, že máme pouze dvě kartičky (ze tří) na ručníky. Kája se koukla na mě. „No já je včera nebral!“ bránil jsem a pohledem jsem vrátil otázku těm dvěma, co se mnou sdíleli pokoj. Ony že prý ručníky taky nevraceli. Tak kdo je sakra vracel? Jak se k nám dostali ty dvě? Poté, co každý z nás odpřísahal, že on to nebyl, shodly jsme se, že to holt musel vracel náš nový kamarád Kuba. Určitě to byl on – a pak nám dal kartičky. Dvě.

Jenže furt nám to nějak vrtalo hlavou. On Kuba byl chytřejší a chodil na pláž až těsně předtím, než otevřeli bar, tak jsme se ho nemohli zeptat. Odpověď jsem šel tak dostat od samotného bose pláže – Ngumy, který se proslavil tím, že nejenže nekoukal do očí tomu s kým hovoří, on nekoukal ani směrem k němu. Šel z něho strach.

Lámanou angličtinou jsem ho oslovil, zda si nepamatuje, jak to bylo včera s našema ručníkama. Divně koukal. „We may have little window,“ omluvil jsem se. Nevím, zda to pochopil, ale celá fronta na ručníky plná čechů padla na znak smíchy. Svůj dotaz jsem raději zopakoval a on mi řekl, že jsem je prý vracel já. „Are you sure?!“ vyděsil jsem se.

„Yes, I’m.“ A začal mi vyprávět, jak jsem nejdřív hrál volejbal, pak šel nabar, do moře, na bar, pak že jsme tam seděli a přišli z ručníkama. „We?“ My? Nás přišlo víc? „Yeh – you come with towels with Caroline and other your friends.“ Wow. „Ehm. Thanks, bye…“ Trochu jsem se začervenal a raději nekoukaje na čechy kolem šel za holkami.

Čekal jsem, že si to vybavíme – nevybavili. Nikdo z nás si nepamatoval vrácení ručníků. Co vrácení ručníků – zjistili jsme, že si nejsme jisti, co se dělo mezi třetí a šestou hodinou. Už aby přišel Kuba: on měl foták, tak pokud si nic nebude pamatovat, mozajku poskládáme pomocí fotek.

Kuba po chvíli přišel s fotákem v jedné a rumem s kolou s rumem v druhé ruce. Ale ejhle – fotky mezi 15:15 a 18:30 chyběly. Doma temna. Big Amazony window.

No naštěstí přišel simply happy end – třetí kartička byla v knize, nad kterou jsem trávil vždy tu půlhodinu. Ale o to už tak ani nešlo.

No, trochu netypická ochutnávka z Egypta, viďte. Ale nebojte, další příběhy již budou obsahovat více egyptské kultury a méně tamního alkoholu.

23. března, 2008 • Sdílet • Zbláznil ses?!