Vojtěch Mečíř miluje smyslno! Navíc..

Jak být malý muž s hodně penězi

!

Fakt nevím, jak se to celé jmenovalo. Ba ani to, jak se jmenovala ta přenáška, natož přednášející, ten týpek v kvádru. Ale co, o tom mluvit až tak nechci. Zkracování obchodního řetězce nejspíše není pro mě. Mohlo by to vydělávat. Samozřejmě. Z jistých stránek koupíš lacino zboží, které pak prodáš svým známým a něco si ukousneš. Navíc jim řekneš o této možnosti, za což dostáváš peníze. Takový off(/on)line affilate.

Ale neříkal jsem, že o tom mluvit nebudu? Kruci, bez toho to nejde. Bez souvislostí.

Včera byla u nás ve škole jakási přednáška. Přišel mladý, 29 letý, uhlazený borec v kvádru a nikdo, krom člověka, který nás tam všechny (13 kusů) pozval, absolutně netušil, o čem se hodlá rozpovídat. Prý jestli nechceme lehce vydělat peníze, tak jsme tam přišli.

Co s miliardou?

No a inu začal; hrál na city. Ze začátku, než se dostal k samotné myšlence celého businesu, hrál strašně na city. Bylo jasné, že v nás chce vzbudit touhu po penězích. Touhu po jiném životu, než vede 99% pracujícího lidstva – domů-do práce-domů-do práce atd. Lákavá myšlenka, viďte. Taky nás to lákalo. Všechny.

Ale zašel ještě dále. „Důležité je mít sen,“ nadechl se čmáraje na tabuli nuly. „Jaký je Váš sen? Co byste dělali, mít v ruce šek na 1 000 000 000?“ udeřil rukou směrem k nulám skoro jak tehdy Igor Hnízdo. Ve třídě to jen zašumělo. No poté tam lítaly Ferrari, domy s bazénem, cestování, až najednou: „Já neim. Říkáš auto? Asi Favorita,“ prohlásil punkově laděný kolega. A nedělal si srandu.

A co jsem řekl já? Nic. Řekl jsem, že nějak nevím a hned poté jsem toho začal litovat. Bylo mi blbé říct to, co mě napadlo hned jako první. Co bych já dělal mít v ruce takový šek? Chtěl bych ho spálit. Dal by se však určitě využít lépe, uvědomil jsem si později. Znamenal by totiž absolutní svobodu. Svobodu bez hranic. Rozmlátit ono Ferrari ping-pongovou pálkou; cokoli.

V tu chvíli sem byl srab, druhou šanci vyznat svůj sen jsem nedostal. A tak se pokračovalo.

Tak si taky „zapodnikáme“?

Když jsme poté byli na „kafi“, kravaťák přiznal, že nemá žádné jiné zaměstnání. Vydělává si 20–30 litrů měsíčně tímto „zkracováním řetězce“ a že prý když se člověk snaží, příjmy postupně rostou. Vypadal nadšeně. Dvě hodiny denně se tomu prý věnuje. Auto zatím pořádný nemá, ale hraje tenis. A čeká ho údajně světlá budoucnost plná peněz…

„Víte, je úžasný, když pak můžete v restauraci zaokrouhlovat na tisícovky,“ zasnil se. A já měl co dělat, abych se nerozesmál. Poslední kapka, poslední hřebík. Všichni věděli, že v tom musí být nějaký háček, ač možná není. Přesto je mi to celé nějak proti srsti. Proč?

Protože mluvil o osvědčeném způsobu. Stále dokola. Že prý ho mají a my se jenom povezeme. Dával za příklad McDonalds, či benzinové pumpy; člověk ví, že to funguje, tak se do toho pustí. Koupí třeba Know-How a jede. A co z toho má? Peníze, peníze, peníze!

Ale není to trochu nuda? Peníze je jedna věc a ano, je důležitá, vzpomeňme si na absolutní svobodu, ale stačí to? Sic určitě lepší, než chodit každým dnem do práce. A pak domů. Ale co vlastní nápad? Vlastní myšlenka, která však není tak osvědčená. Která dá více, než jen peníze. A možná ani ty peníze ne. Tenký led se totiž třpytí nejvíce, pokud se nepropadne.

A přátelé, o tom to je. Většina z nás (99%) bude stále chodit do práce, každý den, každé ráno. Ostatní se budou buď nudit na ledovci v Grónsku, nebo si užívat na jihu. A třeba i tam, kde led vůbec nemají.

10. ledna, 2007 • Sdílet • To se mi nelíbí!