Vojtěch Mečíř prožívá apokaliptické delírium, které popsal v článku

Jeden člověk

!

Hledáš korunu, abys měl na 2 koblihy – a najdeš v peněžence zastrčených 350,–. A tak sedím v pekárně a piji čaj. Zas když se toulám a čekám, začnu přemýšlet v příbězích, v tom, co se kolem mě právě udívá, přesně jako za mého blogerského mládí. V hlavěmi hrají slova, která bych hodil za 15 minut do wordu a – jak říkala jedna pražská fotografka – vy si při tom klidně vyhoňte! Mě je to fuk. (Přemýšleli jste někdy nad tím, že pro zasněného básníka je úspěch, když prodá sbírku o 500 výtiscích a pro asociálního blogera je 500uip/den docela normálka. „No, znám pár blogerů a jsou to asociální ňoumové,“ reagovala slečna, u které jsme v Olomouci přespávali (přes CS – super věc), když jsem brečel nad zimmim a Kubou Hájkem, jak jsme mohli krásně zakalit.)

Smrdím v Ostravě. V té pekárně – a obsluha nemá srdce na to, aby mě vyhodila. „Ale šup ať máš boty!“ Čaj dopitý, koblihy dojedeny.

Až zjistím, jak psát a neříkat prvoplánově moudra – jak říct příběh, u kterého budete ležet a smát se a já nebudu řvát žádné své „Jsi jediný člověk, který dokáže ve vteřině zkazit životy davům – tak se kurva směj!“, ale vy to přesto budete vědět a smát se a rozlévat víno a hajlovat jedině pro radost.

Nesmyslně jsem si vyjednal práci na čtvrtek. Nesmyslně jsem odstopoval do Tábora na Mighty, a druhý den zpět na Colours. Hledám, co vlastně hledám… A strašně se stydím, když mě D Á M A zachrání na stopu z déjedničky a jak se tak bavíme o naší společné fakultě, o našem společném ročníku – jen ona je, jak sama říká, „trilobitka“, jež navštěvuje univerzitu třetího věku, podlehne dojmu, že jsem přesně ten, co hledá nejsvatější pravdu (ne že bych nehledal), ten, co má úctu k moudrým a úžasným (ne že bych neměl), a tak když se později na pumpě loučíme, řekne, ať domluvím svým spolužákům, kteří si „dokonce dovolí ráno přijít na přednášku, na balkoně dát nohy nahoru a rozbalit snídani!“ a já se zaseknu – když jsem ještě kdysi ráno chodíval na přednášky, sedl jsem si na balkón, ukusoval smaženku, nohy nahoře. „Ehm, však já jim to vyřídím.“ Spas svět, Jidáši!

Na vzduch! Za Dostojevskim! „Neovládáš řemeslo!“ – „Skáčeš mezi styly!“ – „Čti!“ – „Musíš číst!“ „Budeme pořádat kurz tvůrčího psaní – dej mi mail, ty ho potřebuješ!“ – „Nauč se!! A pak si lítej…“

Býval jsem tu Burroughsův nástroj, který zaznamenává, co má právě před smysly. Teď přemýšlím – a můj imaginární šuplík se plní prapodivnými bláboly…

20. července, 2010 • Sdílet • Chce se mi spát.