16. dubna, 2006 | #
Vodáctví je nádherný sport. V našich podmínkách chvílemi adrenalinový, avšak pohodový zároveň. Když je člověk uprostřed peřeje, nemůže váhat, natož vše zastavit. Vylézt s pochroumaným egem a říct na betón, nemám na to. Nemůže zastavit, řeka ho táhne, řeka ho vodí...
Naposledy, když jsem před půl rokem seděl na nepohodlném sedátku našeho kajaku, vylézal jsem s vykloubeným ramenem. Když se mě však zeptali, zda-li si nechci sjet nedalekou řeku Jizeru, neváhal jsem. Ač jsem se bál, uklidňoval jsem se vidinou vcelku klidné říčky, kde voda teče s úctou k času. Jen tak protéká podkrkonošským údolím, nikam nespěchá...
„Ty jdeš na kajak? Hm... Neim, já to mladýmu dneska zakázal.“ Při těchto slovech mi zamrazilo. Není cesty zpět. Sedím v autě, které jede proti proudu řeky krásné řeky, a koukám na horolezce a vůbec blázna, který je znám mimojité tím, že s kamarádem v Jíčíně nasedly na řeku Cidlinu a čtrnáct dní poté vysedly z kajaku v Hamburku. A nyní mi říká, že svého, sic o pár let mladšího, syna nenechá jet?
Sedě na kajku koukaje na Ostrov hrůzy, pod kterým nastupujeme, se mi vybavují vzpomínky na Rakousko, kde jsem ze strachu půl hodiny přenášel peřeje. Poté jsem si to vyčítal, ale blok v mé hlavě mi prostě nedovolil sjet. Nemohl jsem, ale příští den jsem je již sjel. Krásný pocit.
To už jsou však nafouknuty všechny tři pálavy a já jako jediný kajakář snáším svojí loď dolů k řece. „Umíš eskymáka?“ zeptá se mě onen blázen. „No, tenkrát jsem ho na moři udělal,“ vzpomínám. „Ale je ti jasný, že tady když se cvakneš, tak ho udělat musíš?“ Ironický úsměv způsobený také vědomím, že jsem se nikdy na divoké vody neudělal (nepřevrátil), budiž mojí ne příliš přesvědčivou odpovědí.
Zadělávaje špricku koukám na první peřeje. Kudy jet? Všude to teče, všude jsou kameny... Nemám na výběr. „Tak pojď,“ vyzvu v duchu řeku na souboj. S radostí zjišťuji, že jízda na kajaku je stejná jako na kole – nezapomíná se. To samé se však nedá říci o předvídání řeky, o čemž se záhy přesvědčuji.
Tep se zrychluje spolu s rychlostí řeky. Kámen! Další... Takhle to nepůjde, pomyslím si, když přeskočím desátý kámen. Snažím se zatáčet, jenže všude jsou kameny! Kam jet? Kam zamířit? Ať se zmatenýma očima kouknu kamkoli, vidím jen kameny. Kameny a vodu. Prostě jedu, skáču... Kameny mě masírují zadek přes netlusté dno kajaku, pádlem mlátím střídavě do vody a do kamenů, ruce mě mrznou již po dvaceti metrech, ale stále zrychluji.
Rychlost je na kajku potřeba, to si uvědomuji. Zůstat uvězněn ve válci, který již cítím před sebou, by bylo značně nepříjemné. Tuhne mi krev v žilách. Vidím, že se blíží konec první peřeje, ale konec exkluzivní. Snažím se zrychlit, zrychluji. Voda mi vlítne do očí, když podjíždím poslední vlnu. Vyjíždím z ní, a klid. Tišina. „Vidíííš,“ konstatuje posádka pálavy, která jela přede mnou.
Ruku v ruce se sebevědomím, stoupající každým metrem řeky, jde jakýsi úm. Začínám si s řekou hrát a baví mě to. Jenže, prvnímu kamenu se vyhne i lama mé velikosti, druhému možná se štěstím, ale třetí v řadě je jasným nárazníkem. Chvíle, kdy se zastavil čas a já vteřinu, možná dvě, strnul deset centimetrů nad hladinou na kameni, kam mě vynesla vlna, byly na každopeřejovém pořádku. Zvykl jsem si na ně.
Kromě kamenů, o kterých jsem dosud hovořil, jsou největším nebezpečím řeky válce, o kterých jsem se mimochodem také již zmínil. Neznám přesnou definici, pro mě to jsou však velké vlny, které tě nechtějí pustil dál. Vodák musí mít rychlost, aby se z nich dostal, každá taková vlna však loď zpomalí...
Neuvěřitelně zpomalí, a už nemá rychlost do další, která tam však je. Kajak mě téměř stál, vodu jsem měl v očích. Nic jsem neviděl, proto otevírám pusu, do které však dostávám dávku pramenité vody. Ač se dusím, nic nevidím, vím, že musím zabrat, abych přejel ještě tudle vlnu, a tu za ní. Zmrzlé klouby na prstou mi téměř nedrží pohromadě, když se snažím o další tempo. Tempo, které mě vysvobodí z té vlny...
A udělal jsem ho. Dalších nespočet také. Ani žádný záludný kámen, či dokonce kláda přes řeku mě nedostala. Ale jednou dostane. Jednou přeci jen zažiji ten zmatek, kdy loď bude na hladině, já pod ní. Co udělám? Nevím, ale s neuvěřitelným strachem v očích se těším, až to zjistím.
Článek již byl 4x komentován. Přidej se. Diskutuj! Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
prvniii ! :D:D:D
ani nevis co me napadlo, kdyz sem v RSSAD videl ten nadpis clanku ROFL
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.
stany, spacáky, batohy - trička - boty - boty, trička - oleje - povlečení, záclony