Vojtěch Mečíř je ohromen jsoucnem!

Jilemnické gymnázium žije ve strachu

!

Strach – tímto jedním, v dnešním světě velmi rozšířeným, slůvkem se dají označit pocity studentů jilemnického gymnázia. „Nevím co bude! Bojím se jít zítra do školy,“ svěřil se mi jeden ze studentů, který nechce být jmenován. I já se bojím. Co se bude dít? Nevím. Děsí mne však ta hustá atmosféra všude kolem. To šero za okny. Ach, ten všudypřítomný strach.

Nejspíše jeden z nás studentů udal naši milovanou školu místnímu regionálnímu tisku, že prý krade software. Že naši milovaní profesoři jsou zloději. „Jedná se o 155 nelegálních verzí programů Photoshop, Zoner photo studio nebo Office, včetně operačních systémů Windows,“ říká svědek, kterého z důvodů bezpečnosti tisk nejmenuje.

Samozřejmě, že ředitelství bude jednat. Ač Jiří Šorm, ředitel zdejšího gymnázia, jakékoli krádeže popřel, přilil olej do zrezivělých kol osudu. Školníkovi, zvanému Kanyza, záhy po vypuknutí kauzy zazvonil červený, pavučinami zakrytý telefon. Jistě se zhrozil. Jak by také ne. Do sluchátka (a odposlouchávacího zařízení) hřměl hlas pana ředitele jasné instrukce: naformátovat všech 15 počítačů!

Tím to nemůže skončit. Kdo je ten zrádce? Kdo to vše vyzradil? Zdejší vesnická kontrarozvědka (věkový průměr nad 60 let) již roznesla, že do školy míří paní profesorka Zlesáková s Beníkem v náručí. U školy ji přivítal pan školník, který se z montérek hbitě převlékl do černého saka se svítícím nápisem „školník“ doplněného o černé brýle. Jeho pes, Rasty, stál poslušně u nohou.

Vedení tak nejspíše bude usilovat o dopadení zrádce pomocí pachových stop, které zůstali v kabinetech při pořizování důkazů o porušování autorských práv. Zda-li budou úspěšní si nedovolím odhadnout – pachatel jistě zná mafiánské poměry, vládnoucí ve škole; jistě si musel uvědomit, že se to nenechá jen tak.

Co se však nyní děje a jaké opatření se na zítra chystají není jasné. Okolí školy je uzavřené a všechny závěsy zatažené.

O malý povyk se však nejprve postarala bývalá ředitelka školy, paní Henychová, když jí ochranka, tvořená profesorem na IVT, panem Martínkem, nevpustila do prostor školy. Svědci uvádějí, že do pana Martínka nejen mlátila, ale v půlce hysterického záchvatu náhle přepla na německý jazyk. Když pan Martínek po osmé slyšel slovo „urvogel“, došla mu trpělivost. Zamumlal něco jakoby do hodinek a již tu byla černá dodávka, do které neustále kopající paní Henychovou dovlekl.

Redaktor místního cancálku, přijev na místo, se pouze nevěřícně pousmál: „He, he.“

To už se sjížděl celý sbor. Nikomu nebylo příliš do řeči. Zatímco pan prof. Erlebach mumlal něco o 1–0, černá-bíla, ano-ne, profesorka Nováková, se synem po boku, již byla o chvíli později oficiálnější: „Počkejte si na vyjádření tiskového ml… Pane kolego, proč máte v této tmě černé brýle?“

S prvním obviněním přišla, podle redaktora cancálku, paní Hercogová: „Přiletěla tam jak vystřílená rachejtle a skočila do řeči zástupcovi ředitele, panu Zemánkovi, který se mi do diktafonu právě vztekal, jakto že se o tom dozvěděl jako poslední. Jak je to prý neslýchané,“ zamýšlí se místní žurnalista. „Jasně ze všeho obvinila… ehm… cituji: ‘punkáče’,“ říká dále a dodává, že toto tvrzení jaksi neurčitě zaujalo pana Zemánka, stojícího opodál.

Situace je nyní, v půl osmé, nadále dosti nepřehledná. Ke škole se sjížděli nejen další profesoři, ale i pánové, jejichž černé brýle nebyly přes tmu ani vidět. Jedno auto dokonce přivezlo osobu, která byla s černou kuklou přenesena do školy. Kdo to byl? S jistotou nikdo neví.

Ze školy se ozývá křik i nářek. Nadávky i smích. Nikdo neví, jak to dopadne. Co bude zítra? Bude nás mít kdo učit? Někteří tvrdí, že v zakuklené a omámené osobě poznali bývalého studenta školy, Václava Budína – Budeme se mít ještě kde učit?

11. března, 2007 • Sdílet • To se mi líbí!