Vojtěch Mečíř moc neví.. Zkus

Kterak hořelo Výstaviště a kterak jsem byl zatknut

!

„Tyvole! Jdeme to pochcat!“ proběhli dva punkáči směrem k Výstavišti. Já jim nevěnoval pozornost; zrovna měli házet nějaké ceny, ale já byl stejnak daleko. Zachvíli přiběhl nadšený Karel, jenže to už hlásili z pódia, ať se vykldíme pryč. Ať utečem a hlavně neztrácíme nervy. Všichni byli v pohodě. My koukali jak chleba z tašky: Výstaviště mrtě hořelo.

Nějak sme to nechápali a svorně začli řvát, že nevadí, že se složíme na další. Národní to tenkrát taky ustálo. A doběhli jsme si natočit poslední piva, než to skrečovali úplně všichni. Pak jsme potkali ty, kteří čekali na druhé straně ohně a pili dál. Poklona hasičům! Kdo nechápe, nikdy neviděl ten žebřík, co ční nad plameny. V tu chvíli jsem si uvědomil podstatu situace, ale už se šlo do hospy. Člověk nemůže udělat nic.

A tak jsme popíjeli. Na to Výstaviště. A všichni s úsměvem ale všichni taky doufali, že tam nikdo nezůstal. Byl to zvláštní pocit, který všichni museli zapít. A tak se zpívalo.

Mohla být půlnoc. My jsme šli z hospy a někdo mi dal do ruky dopravní značku: „Veď nás! Ty vypadáš jak ježíš!“ A tak jsem je vedl, až najednou vedle nás zastavili policajti. To tak! Odhodil jsem značku a utíkal v dál! Když jsem si již byl jist vzdáleností a houkající cajti se začali přibližovat, vlezl jsem mezi auta; jist jsem si vítěstvím.

Za mnou najednou udýchané kroky. „Ty vole, Břeskej, neblbni,“ řval jsem na mého přibíhajícího kamaráda, „mě honěj… ehm.. Dobrý den, pane strážníku!“ Panu střážníkovi byla má ohleduplnost a vstřícnost někde a tak mě vzal jakýmsi chvatem a omlátil mě hlavu o kapotu. „Hej! Neblázni tyjo..“

Tu u nás zastavilo policejní auto a už si mě vezli. „Ty krááásko,“ smál jsem se vzádu, „druhý tejden v Praze a už takhle. Kdyby jste raději chytli nějkého feťáky! Chulygána!“ Ze předu se ozvalo něco jako ať držim hubu a tak jsem raději stichnul. Prej na jakých drogách jedu; a já na to že opravdu na žádných a preventivě, z dobré vůle, jsem jim podal občanku. Že o tom musim napsat.

Na tý stanici mě to fakt nebavilo. Říkal jsem jim, že jim dám typy na společensky nebezpečné invidua na hlaváku, ale oni furt, ať sklapnu. „Tak co myslíš, že jsi udělal?“ Opravdu jsem neměl tušení. A on: „Tak myslíš, že jsi přemisťoval značky za 5000 CZK nebo si porušoval noční klid za 1000?“

„No já mam pocit, že jsem docela dost porušil ten noční klid, no,“ odpověděl jsem. Načeš on začal psát složenku. Nepřestával jsem se smát. Byli asi rádi, že někoho chytli a že maj jako point a to okolo jim bylo jedno. „Kdybych věděl, že za mnou běžíš, tak ti uteču!“ prohlásil jsem, když jsem opouštěl stanici s tisícikorunovou pokutou. On pokývnul.

A opět jsem se ocitl sám na ulici uprostřed ničeho, uprostřed Prahy. V tom mě zahlédli kamarádi z tramvaje a začali mlátit do oken; a já je doběhl. Projel pár stanic a řekl, že už dnes fakt nemám na nic. Dnes už to bylo všechno – ať se děje co seděje, ať hoří co hoří…

16. října, 2008 • Sdílet • Zbláznil ses?!