Poslední články ze sekce
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.
16. července, 2007 | #
Teď strašně rád vzpomínám na to nedělní ráno, kdy jsem chvíli po páté hodině vyrážel na vlak. Byl jsem v mikině! – A byla mi zima. Ten pocit si dnes ani neumím představit, ale musí to být krásný. Všechna ta husí kůže, třesot! Ale co, dalo se to přežít. A dalo se to i užít.
I v Praze, kdy jsem byl vyhnán z vagónu I. třídy, jsem přemýšlel, zda jsem se nezbláznil. – Jedu přes celou republiku na jeden den ohromného ska punk festivalu, na jeden den Mighty sounds. Cesta mě teoreticky stojí víc, než samotný vstup – a že i ten vstup je pálka. Navíc jedu sám, jen s mým květinkovaným kloboukem; to až tam jsem se měl přidat k jisté (pochybné) partě. Ale co? Jedu – jel jsem.
Jak jsem byl vyhnán z oné první třídy, kam jsem nechtěně, pouze za vidinou volného místa, vstoupil, už jsem neměl šanci najít místo jinde. Položil jsem to tedy v uličce a pomalu sem usínal; a asi bych i usnul, kdyby mě furt někdo neprosil, abych ho pustil. Jak na to? Přátelé, dělejte že spít a oni vás dřív nebo později díky sílícímu tlaku v podbřišku překročí. Hlavně nepolevit. Na to sem přišel ale jen těstě u Tábora, kde jsem vystupoval. Navíc je průser, když člověk opravdu usne – jak do něj někdo kopne, automaticky otevře oči.
V Táboře mě přivítalo šílený horko a nejistota v hlavě. Absolutně jsem nevěděl, kde je inkriminované Olší; kam mam jít? Tak jsem zamířil k nedalekému fast fóódu, kde mi hlava byla vyčištěna největší zmrzlinou, co mé oči kdy spatřily. A jen za dvaciáše! Vrchol blaha byl navíc nedaleko; ve stínu u lavičky – „Jo, Olší… Skoč do tohohle autobusu a jeď na končenou. Pak furt rovně.“
Nechť se stalo a já vskočil… Zatracený MHD! Už podruhé v životě jsem stál v autobuse MHD a přemýšlel, kde se kupují lístky. No co; smířen z osudem sem si i dovolil skočit si v půlce cesty do Billi a chytit další autobus. To už na mě divně koukal týpek vedle – „Prosimtě, jak se platí todle MHD? Mi to doma nemáme.“ zeptal jsem se ho. „Nemáš lístek, co… Na to prď, za chvíli je konečná.“
Sic mě to uklidnilo, avšak jak to tedy všechno funguje je mi stále záhadou.
Jak dál? Prý ještě 20km furt rovně – stopem. Blázen, co mě vzal, mě vyhodil u super restaurace pár vesnic opodál. Mobil mi nefungoval a hodinky nenosím; muselo však být snad již poledne, tak jsem si dal pizzu. Ha, budu drsnej – dám si s feferonkama a o něco později poprvé v životě poznávám, co znamená, když se říká, že feferonky pálí dvakrát. No nic, jdu zas na stopa.
Už jsem se blížil k silnici, když mě zaujali dvě individua, slepujíc si takové ty pásky, co se na festivalech dostávají místo vstupenky. „Zdravim! Nemáte ještě jednu?“ táži se. „Bohužel, nemáme.“ No co, říkám si, tak se s nimi alespoň svezu konečně do areálu festivalu, do čehož se jim zprvu moc také nechce, ale nakonec mě berou. A co víc? Z ničeho nic mi beze slov podal odkudsi další pásek.
„Hele, proč mají všichni žlutý pásky a my zelenej?“ nedá mi to se nezeptat, když už přijíždíme silnicí lemovanou opilých lidí ke stanovému městečku. Řidič se ke mně otočí s šibalským úsměvem: „No, protože my máme VIP.“ Super!
Rozloučili jsme se a já je už pak neviděl. Šel jsem hledat ty, za kterými jsem přišel – Honzu s orlým pérem na klobouku, Radima, přezdívaný díky své díky ostrému slunku až komunistické barvě kůže rak, Karla, tu Karla, a etc. Po půl hodině se mi podařilo zprovoznit na chvíli mobil, tak sem je našel; již řádně připravené ke všemu.
A tak to začalo.
Neustálé cesty z areálu do Olší, kde měli Budvara za 16 korun a zpět. Neustálé pohodové potancování na úžasné kapely, jejichž jména jsem neslyšel snad ani jednou. Neustálé něco, až se začalo stmívat a přicházelo to pravé peklo – Právě, když jsem vylézal z lesíku, kde přes všechny podpapíráky byla hygiena na vyšším levelu, než-li u Toi toijek, jsem je uslyšel… Hrůza! Hrůza! Hrůza!
Punk Floid! Malinko sem se rozběhl a mávl na Honzu, se kterým jsme se houpavým krokem dostali přes další adrenalinovým průchodem brány, kde kontrolovali pevnost a pravost (s oběma faktory jsem měl de-facto problémy) pásků až do kotle. To už jsem si vzal tenisky. „Ty vole, tady sou samý pražáci a slováci a neuměj vůbec pogovat. To je spíš o život,“ byl jsem varován.
A bylo to peklo. Bylo to úžasný! A navíc; opakovali ještě jednou Hrůzu. Že prej nosí černý brejle, protože to nejde… A co já nevidím? Uprostřed kotle, mezi nohami všech pogujících – brýle! Takový; přesně takový! jako sem si vždy přál. Hodil jsem je na nos a soužili jsme se; byli jsme jeden člověk a jedny brýle. Spolu s kloboukem tak tvořili tvrdý základ moji HC tvrďácké image.
No a pak Konflikti, které jsem také slyšel poprvé. Tleskač, při kterém jsem byl zklamaný ač opět hráli úžastně – ti lidi byli nějací divní. ZLATÝ VRCHLABÍ! Ale i přesto; nelituji ničeho. I když – musím se přiznat, že mě strašně štve, co jsem všechno prošvihl! Vemte to den po dni! a slintejte! A i v neděli mi unikl Ska‚N‘DaaL, 2v1, Sex Deviants – no prostě by na to člověk potřeboval sekretářku.
Sekretářku a masér(ku). Mě boleli nohy! Už při Tleskačovi jsem mlel z posledního a následně, když jsem se toulal areálem, pomalu sem uhníval. Díky mým novým brejlím jsem si navíc neviděl pod nohy; když v tom cestou od jakéhosi reggea šílený kňour! Zarvalo mi to uši, naštěstí jen vteřinu. Lekl jsem se a poposkočil. Jenže v tom další! Snad ještě pronikavější. Zašlápl jsem člověka? Ne, krysy! Otáčím se a koukám přes brýle, které mi stále ční na špičce nosu – pes! Já zašláp psa! Fuj; žije… Páníček nevypadal při smyslech, tak rychle pryč.
Měli jsme toho všichni tak nějak dost a tak se šlo spát.
Ráno jsme vyrazili na vlak. Jel až za dvě, možná tři, hodiny a my neměli ani jídlo, ani pití. Inu co, ve vesnici jsem vyžebral vodu, chleba a rohlíky, kterými jsme následně nakrmili téměř celou vlakovou zastávku plnou nám +/- podobných. A cesta zpět? Uspávačka, romantika.
Co víc dodat? Jednou bych sem chtěl také napsat příběh se zápletkou, vyvrcholením a těmito věci. Prostě: Mighty sounds bylo super i ten jeden den!
Článek již byl 5x komentován. Přidej se. Diskutuj! Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
Mě čeká něco podobnýho za 17 Dní.. jinak oprav si chyby:D
[1] Kohout: Něco podobnéhé? Ale prosimtě! To je úplně něco jiného ;) Sázafa fest je plný tzv. komerčních mrdek -;)) Jako, v podstatě nic proti, ale s tímhle se to srovnávat prostě nedá 8-)
Ale jo tak, Kohoute, beru zpět. Koukám na program Sázava festu a není to zas tak programově špatný… ;) Ale říkat „něco podobného“ prostě nejde ;)
Jen ty woe: todle by už chtělo hodně dobrou sekretářku…
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.