Vojtěch Mečíř hledá marně smysl bytí...

MTB: šáhl jsem si na dno, šáhl

!

„Jedeš do Vysokého na MTBčka? Chlapi tam vymysleli exkluzivní trať,“ táže se mě s jiskrou v očích můj smradlavý kamarád z tamějšího smradlavého města. Nemohu odmítnou, je to výzva. Jakmile vidí můj jasně viditelný zájem, rozvíjí myšlenku nadšeným vyprávěním každého pídě tratě – je tam vše, co tam patří – kopce, zkopce, brody, hovadiny jiného charakteru a jako závěrečný bonus sjezd bubnu skokanského můstku, sedmnáctky... To vše v 30 kilometrech. Zamilován zapomínám, že jsem v životě takovou štreku závodně nejel a co víc, již 14 dnů ze zdravotních důvodů, které před třemi dny pominuly, netrénuji.

Bylo jasné, že to nedopadne slavně, ale nevěděl jsem do čeho jdu a tak jsem dnes v deset hodin stál ve Vysockém na náměstí, připraven na výkon a ku překvapení všech kolemjdoucích to nebylo tak zlé, ze začátku.

Neříkám, že jsem jel v první půlce, ba nejspíše ani v prvních ¾ 70 členého starotvního pole, ale jel jsem. Kolo je zrádné, musí se stále šlapak, stále jet. Nedá se příliž taktizovat, něco jako: „Teď pojedu pomaleji, abych pak mohl zrychlit.“ To je výsledková sebevražda, která pak zamrzí, protože ostatní zrychlují neustále. Proto pro mě byl velký úspěch již to, že jsem držel stálý vizuální kontakt s pár bikery. Nevzrušovalo mě, že mě sem tam někdo předjel, držel jsem ten kontakt, vizuální.

Avšak přišel první zlom. Po hodině jízdy se objevujeme opět ve Vysokým, kde mi, po brzdách, jejichž brzdná dráha se při 15 km/h dramaticky prodloužila na cirka 40 metrů, odcházejí i páčky u zadního řazení. Přehazovačka sama o sobě fungovala, ač zanesena blátem, jako téměř celé kolo, nebyla ani vidět. Chvíli jsem se tím na rovném úseku zabýval, jakmile se mi podařilo přehodit, opět jsem se rozděl, ale ty, které jsem ještě předchýlí viděl, jsem již nepotkal.

Na sebevědomí mi to nepřidalo, stejně jako když jsem byl po dlouhém sjezdu, kde jsem z důvodů bláta v očích musel nejednou zastavit, nebo se o to alespoň pokusil, předjela jakási holka. Od desíti k pěti to se mnou šlo, byl jsem si toho vědom, ale už to nemohlo být daleko. „Je to ještě 4 kiláky. Pojď ještě do toho, hezky jedeš!“ potvrdil mi moji domněnku pořadatel, který však alespoň v tom druhém případě milosrdně lhal. Věděl jsem to, ale blížící se cíl mi dodal sebevědomí...

... které jsem opět záhy ztratil. Už jsem nemohl, nekončící kopec na zvlněnou Vysockou náhorní plošinu jsem ve finále vyšel. Nasednou na kolo jsem ale nemohl, nevěděl jsem proč, nebyl to však psychický blok, nýbrž snad nemohoucnost. Další holka mě míjí, když se již poněkolikáté koukám na prázdnou láhev, kterou jsem pod kopcem vypil téměř na ex. Byla to chyba, ale zapomněl jsem po zbytek tratě pít. Asi jsem neměl energii, navíc mě prýzdnil hlad. Na kolo jsem nasedal pouze z kopce, jinak jsem šel.

Další a další borci mě míjeli, z některými jsem si krásně pokecal, jiní na mě koukali s patřičným odstupem... Možná proto, že již také nemohli a báli se, že je to čeká také. Myslím, že jsem byl krásný varovný příklad, ač jsem se již blížil k cíli. Přímo.

Říkal jsem si, že to nemá cenu vzdávat takto před cílem, necelé dva kilometry, ale byl tam rozcestník. Doprava trať, rovně necelých 100 metrů prostor cíle. Opřel jsem se o kolo, nikam jsem nepospíchal, nebylo kam. V životě jsem závod nevzdal, na druhou stranu, všechno musí být jednou poprvé, ne? Nechtělo se mi, ale z posledních sil přehazuji kolo přes mlíko, jdu k cíli.

Ještě jsem si to mohl rozmyslet, avšak nemám sílu, vůbec. V posledních metrech nasedám na kolo a dojíždím k cíli, kde se rozdává joinťák, nemrkaje piji tři kelímky. Snad tucet kousků tatranky k tomu. Musím v cíli říct, že jsem vzdal, ale to počká. Kupuji si obrovský párek, výbornej! Snikersku k tomu. Hlad pomalu ustupuje, stejně jako žízeň, tak přemýšlím, zda nelituji, že jsem vzdal, či posléze, že jsem vůbec jel. Odpověď? V obouch případech negativní. Byla to sranda, ač tvrdá...

Každopádně však, doma jsem poprvé v životě usnul ve vaně, což se počítá. Jsem rád, že jsem to jel, pač příští rok mohu hrdě říci: „Jo, tak tohle sem minulej rok vzdal, letos ne.“ Alespoň doufám.

28. května, 2006 • Sdílet • To se mi líbí!