Poslední články ze sekce
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.
7. října, 2008 | #
Tak to letí jak řetězovka [1, 2]. A jsem rád, že jsem na ten FEL nešel. Všímáte si toho způsobu jejich psaní? Takový… takový felácký. Ale jedno se jim musí nechat: závidím jim Strahov. Stejně jako Toplovi zemědělku. Prostě milion kolejí a k tomu přiměřeně hospod a barů. To my tu nemáme na Jednotě nic.
Spolubydlící jsou v pohodě, to žádná. Dva medici a právník. Ten jeden medik vypadá jako dobrý fun-alkoholik; furt je ale někde za slečnou. Blbý ženský. Zahlídl jsem ho tu vlastně jednou. A na patře snad žádné normální akce. Žádné takové to vytopení dvou pater záchodů, když opilý zemědělec usnul v koupelně tak šikovně, že zacpal zadkem odpad, co slíchám ze zemědělky.
Ale škola? Takové zajímavé nic. Dnes mam celý den volno, stejně jako zítra. Ve čtvrek jednu přednášku (sexuální deviace, alkholismus, drogové problémy a tak) a v pátek taky něco trochu.
Sami vyučující nám říkají, že na přednášky vlastně vůbec nemusíme. Že zkouška bude stejně pouze z učebnice. A přednášky vypadají nudně. Tak se otevřel prostor pro něco konečně pořádného. Místo přednášek v pondělí jsem toužil po Tai-chi. Ale už je obsazené. Přemýšlím, zda do tý Prahy vůbec jezdit.
Teď mě napadá, že v pátek musím jet do Hradce na tu druhou školu. Byl zas nápad.
A ta Praha je fakt divná. Včera jsem hledal jakousi učebnu na Hůrce. Vyšel jsem z metra. „To se musí blbě česat, ne?“ táže se mě jakási pochybná existence. Odbyduho s tím, jestli by mě radši nemohl pomoci, že hledám.. „Sorry, ale heroin nemam,“ přerušil mě. „Ale já nechci heroin, já hledám školku!“ „Na mě můžeš mluvit na rovinu. Tak co chceš? Kokain?“ nenechá se odbít. „Vole, co ta školka?“ stojím si za svým. „No nemam ani kokain, no.“
Nakonec jsem to našel. Taky mi ten týpek ve škole nemohl říct, že je to v bývalé školce a ne ve školce. Já prolezl všechny školky v okolí a tu v které to bylo jsem vynechával, pač všichni říkali, že už to není školka. Ale byli tací, co to vzdali a nešli tam, že to nenašli. Já to po 45 minutách a mnoha telefonátech aspoň nalezl.
A ještě něco k Praze: ani by mě tu neštval ten věčný spěch za něčím. Mě spíše štve to věčné čekání. Furt se tu na něco čeká. Na metro, v metru. Na autobus, v autobusu. Musím nějak zjistit vzdálenosti; jestli bych to dokázal jezdit na Delfínkovi. Todle je ubíjící. A unavující.
Pamatujete na tu teorii jednoho našeho filozofa? Ehm… pana Novotného? Tenkrát, ještě když Nova holdovala estrádám, říkal něco o tzv. „vysávačích“. Těch tu je spousty. Ale je to vzájemné! Přistíhuji se, jak mluvím se spolužákem jak bez duše, a on ke mně taky. Už se těším na vítání prňáčků na zemědělce a na Strahov pro čvutaře, až se zas dobiju.
Teď přemýšlím, že jedu běhat. Taky tu mám 45 minutovou přednášku nějakého amíka, co musím někdy přeložit. Prý „jedu běhat“; to zní děsně divně… Pražácky.
Článek již byl 4x komentován. Přidej se. Diskutuj! Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
To je přesně to, co pořád říkám – samý čekání… na autobus, tramvaj, než přijde tenhle, než přijde tahle, než přijde mail, než odejde smska
Co se ti nelíbí na tom stylu psaní? :) Je pravda, že ten poslední článek je spíš takovej informační bez zabarvení. Problém je v tom, že se toho děje moc a kdybych ke všemu ještě psal moje pocity, tak nedělám nic jinýho. :) Ale další článek bude snad trochu lepší. Mimochodem ten tvuj styl je taky divnej. :)
S tim čekáním máš pravdu, musíš se na to připravit a brát si nějaký čtení, jinak promrháš hodně času.
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.