Vojtěch Mečíř moc neví.. Zkus

My, rafťáci

!

Takhle si ležíme ve vypouštějícím se zorbu. Čtu si Mládí v hajzlu – vím, po Ilias je to docela skok, ale člověk potřebuje zvolnit. Venku prší. Vedle mě leží kolega a mumlá něco o tom, že bychom ten zorb měli dofouknout, že ta zem je tvrdá. Mě se hlavou krom sexuálních (ne)úspěchů Noela však míhá něco úplně jiného: „Hele zejtra jedu poprvé jako instruktor na rafty. Byl jsi na tom někdy?“

„Pičo,“ osloví mě kolega, jak ostatně mají na Moravě zvykem, „já tam taky nikdy nebyl. A zejtra teda asi jedu s tebou!“

Druhý den již nervózně přešlapuji v kanceláři; kolega o raftech nic nezjistil a tak se ptám všech tamních odsloužilců. „Hele ten raft je o ničem. Prostě vás řidič doveze na Malou Skálu, on už ví kde to tam je, sednete na raft jako kormidleníci a konec.“ Tak ok.

„Zdravim, vy jste náš řidič na rafty?“ – „No nevím. Mám odvést nějakou skupinku na Hrubou Skálu?“ – „Na Hrubou?! Ne spíš na Malou?“ – „Ehm, tak asi jo. Já nevím. Jsem jenom záskok; jedu takhle poprvé.“

No to jsme se nasmáli. I s českými klienty co stáli vedle nás. Vběhnul jsem do kanceláře a rychle zavolal komusi, kdo mi řekl že na té Malé Skále to je jednoduché: po mostě a pak doprava. Všichni kolegové se nám smáli a že prý ať si to užijeme. My to měli v plánu.

Ještě než jsme naložili další klienty, skupinku holanďanů, začal řidič nadávat, že nemá benzít a zajel k pumpě. Já měl zatím umýt přední sklo a taky jsem tak učinil. Ono se mu to však nelíbilo a začal to sklo přemývat. „Ještě byste měli dofouknout gumy,“ radil nám klient. „A já tady můžu zatím vyluxovat!“ přitakala jeho žena.

Plně naloženy holanďany jsme se nervózně blížili k Malé Skále. „Hele!“ ukazoval kolega na půjčovnu lodí, před níž byly dva rafty připravené. Musí to být ono! Přejíždíme most, odbočujem doleva (co? pozorní čtenáři?) a již stojím u okénka půjčovny: „Mám tu mít dva rafty na ____“

„To jméno tu nemám, ale dva rafty na nějakou paní.“ Tak to asi bude ono, usoudím. A že prý mám zaplatit. „Cože? To má být zaplaceno!“ Ne, nebylo. Volám do kanceláře, kde zoufalé kancelářce diktuji číslo na šéfa té půjčovny, ať vyřídí faktury či co. Mobil už nebudu potřebovat, tak ho odnáším do auta.

Čekáme již 10 minut a týpek z půjčovny říká, že je to celé nějaké zmatené. „Ha, šéf volá!“ rozjasní se. Asi v půlce hovoru propukne panickému smíchu. „Ty vole,“ popadá dech, „vy jedete s někým úplně jiným a od jinud!“ Kouknu na kolegu, který již v křeči smíchu objímá zábradlí.

Doběhnu pro mobil (3 nepřijaté hovory z kanceláře) a volám přímo těm lidem s našimi rafty. „Ani nevím jak rád vás vidím,“ pozdravím, když přejedeme o 400 metrů po proudu.

Konečně nastupujeme na rafty. Jsou tři, ne dva. To vám je ale materiál! S českou rodinkou jede kolega, jeden raft statných holanďanů jede bez instruktora a já jedu s druhým raftem holanďanů: jeden klučina, který snad nikdy neviděl jídlo a furt chtěl kouřit; druhý klučina, který snad vždy všechno snědl tomu prvnímu; pak asi 200kg paní; a nakonec krásná, komunikativní o něco mladší slečna.

Situace se měla takto. Ti dva mlaďoši odpadli hned na začátku, že je to nebaví. Díky 200kg paní jsme stáli na každé mělčince, kterou ostatní projížděli. Neměla ani na to vstát z té lodi, takže jsme mělčiny přenášeli i s ní. Já stále sledovat tu krásnou slečnu a tak právě ona se stala jedinou hnací silnou naší.. ehm.. s onou paní spíš ponorky, než loďi.

Dlouhé chvíle si moji holandští spolujezdci krátili zpěvem holanských lidovek a vzájemným hádáním. Poslouchaje to chrochtání jsem přemýšlel, jak spáchat sebevraždu když v té vodě, která dle tisku vůbec nebyla sjízdná, se nejde ani utopit. Zvolil jsem taktiku jinačí: anglická konverzace.

A všichni si krásně pokecali. Tedy do té doby, co se mě ten obtloustlý plantážník zeptal: „And have you ever seen sea?“ Chvíli jsem přemýšlel, zda-li si dělá srandu a pak odpověděl, že teda viděl, no… On se zamyslel: „And.. where?“ Uražen jsem se otočil na slečnu a opět ji začal vysvětlovat, že kuře nedělá „tok, tok“.

Přijíždíme k jezu, na kterém na nás již dlouhý čas čekají ty dva rafty. „Tak coooo? Konec?“ volám. Klientka se otočí a: „No my právě čekáme na tebe, že to víš.“ Pousmál jsem se: „Naivkoooo…“ Poté jsem však zvážnil, uvědomil si, že na mém rozhodnutím závisí 14 životů. (Wow, to zní tak dramaticky!) „Já bych asi jel dál. Podle mě by to mělo končit až dál…“

„Heeeeej!“ Z druhého břehu na nás začali mávat majitelé raftů, že tu máme skončit.

___

Teď by se sem možná hodilo zamyšlení na prací. Víte co… vždycky jsem chtěl dělat z domu, kvůli svobodě; jenže zažije člověk něco od počítače?

30. srpna, 2008 • Sdílet • Chce se mi spát.