Na cestě (12/12)

Nechytáš se? Čekuj předchozí díl.

_

O čem přemýšlíte?

Myslíte, že je to důležité?

Myslíte, že žijete?!

Nemám vám to za zlé. Je to tak nastavené, a tak všichni mlčí – krom těch dvou. A ostatní usínají a řeší si sami své. Sami své. Nuda.

Dal bych si cigáro. To dvacátý.

_ _ _

Euforie, euforie, euforie! Všichni mě štvali. Smál jsem se tam do sešitu, smál jsem se sám – ostatní jen „blbě čuměli“. Chtěl jsem lítat, hořet, a místo toho jsem tam seděl v tramvaji plné spících lidí. Vadili mě, ale neomezovali. Prostě jsem si jel to své. Vystoupil a pozpěvujíce si těch pár songů, co jsem si zpíval celou cestu, jsem si šel ustlat do Jablonce k přehradě.

Teď, po šesti dnech cesty, v městě, které znám jako mé už odumírající nohy, jsem se poprvé ztratil. Dosavaď jsem byl ztracený furt a nikdy. Prostě jsem chtěl domů. Jenže teď byla tma, a já chtěl spát u přehrady. A ztratil jsem se tak, že jsem se objevil až dvě tramvajové stanice zpět před Jabloncem. Doteď to nechápu. Ale co – přehradu jsem pak někdy našel; neměl jsem hodinky, mobil, tak nevím kdy. Žít bez času, bez té svazující periodizace, bylo tak krásné. Žít bylo krásné.

Dostat se domů už byla procházka. V jednu odpoledne jsem si odemkl dveře od baráku, pozdravil rodiče. Povyprávěl. Zapnul počítač a kouknul jsem se z okna. SAKRA! Tři týdny pryč… A teď tu mám sedět?! Napsal jsem Radimovi, a napsal jsem Béďovi, a v půl třetí s nimi odjížděl na poslední den Trutnovského festivalu.

Topoi: „A to už je jiný příběh…“

Domov je krásná věc. Jak jsem řekl, je kotvou… Ale nerad bych někdy připustil, aby mě někdy někam táhla. Natož dolů.

Nakonec se až tak velké finále nekoná – nic nekončí. Vše jen plyne a pokračuje. Dál a dál. Na tento týden budu vždy rád vzpomínat a tak doufám, že vás to bavilo číst alespoň trochu jako mě psát a hlavně – zažít.

7. ledna, 2010 • Sdílet • Chce se mi spát.

Fondil

Ten stav, kdy jsou všichni "okolo" mrtví a jen ty máš ještě na nějakou akci znám. Vždycky to ve mě vyvolá takovej divnej pocit...

7. ledna, 2010 - 22:11