Vojtěch Mečíř

Na cestě (2/12)

!

Nechytáš se? Čekuj předchozí díl.

_

Před chvílí jsem zjistil, že to není nejvyšší duna, ale furt je mrtě velká. Propotil jsem cestou na vrchol tričko a pivo Luxus teď chutná… (dlouhej lok; výprsk…) furt pěkně hnusně. Teplý!

První den stopování? Velká pohoda. Škoda, že jsem včera tak nějak… uhm… nesbalil Jitku. Hned by to její ranní probuzení vypadalo jinak. A snad bych ji odpustil i ten hnusnej čaj, jehož jméno si ani nepamatuji. POZN: ZAJET ZA NÍ NĚKDY NA VOSTROV!

Pěkně tu fouká a teplej Luxus je pomalu zahušťován pískem. Kolem lítaj praglajdisti. Perfektní scéna! Todle chci jednou vyzkoušet. Kašlu na strach z výšek!

V Mosaque jsem ráno zažil peklo. Absolutně dezorientován jsem začal stopovat na Bayone – úplně na druhý směr. A to hned u obřího ukazovatele. Po chvíli jsem prozřel a obrátil se. Přešel dvouproudovou silnici a po chvíli chytl týpka, který jel až do 700km vzdálené Paříže. Jakou já měl chuť to vzít s ním! Ale Tryo je Tryo. Už se vidím na zaplněném Velodromu o 30 EUR lehčí.

Mám depresi z routocího piváska, nemohu dál psát. (NAPIL SE LUXUSU) Prostě: 3 auto, 170km & jeden pilot vrtulníku, který říkal, jak se musela v ČR zvednout životní úroveň – že před 15 lety tu lidé ještě na takovéto cesty peníze neměli.

_ _ _

Jitka byla jednou z návštěvnicí Kempu. Byla krásná. V Magescqu jsem zůstal celý den a zaplatil si další noc, jak se mi tam líbilo. Jak se mi líbila. Každá cesta musí mít nějaký cíl a já věděl, že v nedalekém Arcachonu má obří koncert skupina Tryo – olalá, můj nynější cíl! Měl jsem dvě noci a já věděl, že to za jednu stihnu. Času bylo dost.

Vlastně – když píši, že Tryo byl můj cíl, tak to myslím jen tak nějak přechodně. Potřebuji náhradu, potřebuji něco, abych neodjel domů, protože domov je vždycky tak nějak cíl, který si vždy nepřiznávám, neuvědomuji… Kdo nejede domů, ten domov hledá. Ať kecy typu „cesta je cíl“ znějí jakkoli nádherně, domov je kotva. Je víc jak cíl.

Člověk má prostě jen pět vteřin…

Když přijeli ze surfu, zahráli jsme si s Jitkou a jejími kamarády volejbal a pak do rána chlastali v altánku – v meeting centru celého kempu. Seděl jsem tam do pěti do ráno; Jitka odešla spát a já popíjel rum a poslouchal příběhy jejích kamarádů. Ráno se mnou zacloumala a podala mi dózu černého čaje. Odjížděla na vlny, já (po dalších dvou hodinách spánku) na koncert. Usmála se na rozloučenou a já se rozhodl, že se za ní cestou domů stavím v sobotu na Vostrově. Bylo úterý.

Teď už vím, že to byl Pu-erh a já si nasypal takovou dávku, že nevylít ho, asi by mě zabil.

Byl jsem na vrcholu duny Pyla, nebo nějaké duny poblíž, když jsem to psal. Vzpomínám, jak bylo krásně. Trmácel jsem se nahoru a proti mně běželi tři česky křičící holky. „Tak já se sem trmácim přes celý svět a první co potkám… češky?“ rozpřáhl jsem ruce. „Híííí!“ smáli se, „Zvykej si! Nás je tu 40! Cyklistickej výlet!“ Marné byli mé snahy je večer najít. Vrátil jsem se do mého brlohu u lesní cesty, napil se rumu na dobrou noc a brzo usnul.

Vlastně je zajímavé, kolik jsem toho do deníku nenapsal. Proč mi vypadlo, že cestou na dunu, ještě před tím pilotem vrtulníku, mě z kapsy vypadla peněženka? Peněženka se vším! Doklady, peníze. Všechno! Odcházel jsem pryč, a v tom na mě začala řvát nějaká ženská, jestli mi jako nevypadla peněženka. Asi až teprve teď by to byl pořádný trip: bez dokladů, bez peněž; sám uprostřed Francie – sem tam si říkám, jestli to není škoda, že jsem její volání uslyšel…

Nic naplat, slyšel jsem, a druhý den ráno odjel v poklidu dál… Na Tryo do Arkachonu.

_

A jedeme dál! Další díl…

25. prosince, 2009 • Sdílet • Chce se mi spát.