Vojtěch Mečíř napsal nový článek:

Na cestě (5/12)

!

Nechytáš se? Čekuj předchozí díl.

_

Ta ženská anglicky neuměla ani slovo, ale docela jsme si rozumněli. Já ji usínal v autě a ona mě nechtěla vyhodit před Troys na pumpě, že tam ví o super parkovišti – jenže nějak jsme ho netrefili. Nedalo se svítit, leda mobilem. Vyhodila mě v centru a já si našel živým plotem obehnaný koutek zahrady a když už jsem se chystal ulehnout, zakecal jsem se s mladým párem, který mě poslal do nedalekého parčíku.

_ _ _

Zvláštní noc. V Troys jsem byl vzbuzen nejprve ve tmě chčijící slečnou, později procházejícími lidmi. Ráno jsem byl bez mobilu – asi mi vypadl na té lavičce, kde jsem čekal…

Jak já teď proklínám tu ženskou! Dostat se do směru bylo peklo – ale daleko větší, když mě týpek odvezl 9km za Troys, kde mě z dálnice odvedli policajti. Na další pumpu jsem šel pěšky 7km! Zpocen, nasrán, a tak. Jenže právě tam jsem stopnul portugalského řidiče kamionu – nejel do Orleans, ale do Paříže; že mě klíďo hodí na A4 na Salsburg. Ale asi na to seru a jdu políbit Eifelovu věž!

Vivala Paris!!!!

_ _ _

Uvědomoval jsem si, že mě mobil až tak chybět nebude – ale rodiče se zblázní strachy. A tak jsem od Portugalce napsal sms na jediné číslo, které jsem znal; až doma jsem se dozvěděl, že k rodičům se nedostala ta pravá verze o ztrátě, ale trochu akčnější… Totiž: že mě zmlátili a okradli.

Mezitím jsem se já plahočil podél dálnice na pumpu, která tam prostě musela být. Cítil jsem ji. Přelézal jsem ploty, od starousedlíků škemral pitnou vodu, prodíral jsem se slunečnicovým polem, jehož slunečnice byli přesně tak vysoké, aby mě každá dala facku; někde v polovině jsem je přestal odstrkávat a nechával se fackovat. Už jsem nemohl. Co krok to rána – jak cikán na konzertě Orlíku. Strašně mě začínalo bolet chodidlo ze sandálů, ale už to bylo jedno – bolelo mě i v teniskách. A tak jsem prostě šel dál. Dalším polem. A další vesnicí. Přes další plot.

Jak by ten zápisek vypadal jinak.

Člověk má pět vteřin na zapsání myšlenky…

Jak by ten zápisek vypadal jinak, kdybych ho nepsal až v kabině kamionu se slzou v oku – bez keců. Řidič byl týpek, portugalci si prý zpívají do vysílačky normálně, prostě se nudí. A tak si zpíval jednou do vysílačky, jednou s rádiem, smál se a kouřil a já se ho ptal, jak se dostat do Orleans. Nějakou tu cestu jsme našli. Zamyslel se však a řekl, že by to bylo možná jednoduší přes tu Paříž – a že mě koneckonců může vyhodit 100m od metra a můžu se do té slavné Paříže podívat. A pak mi vyprávěl o Paríži, jak tam jezdí za známim a má to tam prolezlé, o umělcích v metru, na ulicích, o všech těch krásách… Do toho z radia hrála No woman no cry – ne ta od Boba, ta od Fuggies – a mě se začala klepat noha, stékat slza štěstí a euforie. „Fuck it…“ ohlédl jsem se za ním. „What?“ usmál se. „I'll go with you to Paris.“

Broukali jsme si No woman no cry a právě v tom jsem to začal zapisovat do deníku. O pár hodin později mě vysadil 100m od stanice paříšského metra.

A jedeme dál! Další díl…

28. prosince, 2009 • Sdílet • Nádhera!!!