Vojtěch Mečíř napsal nový článek:

Na cestě (8/12)

!

Nechytáš se? Čekuj předchozí díl.

_

Nebýt trotl, tak už jsem 4× doma. Na dálnici A4 jsem se dostal až v 15:00 a teď, v půl sedmý, jedu až za STUDGARD přímo na dálnici na Karsruhe. Perfektoo!

Ale, to ráno, vole. Vole! @#$%^& jsem měl za to, že na okruhu kolem Paříže něco stopunu a našel krásný místo. Jenže půl hodiny nic, a tak jdu dál 4km, abych se pak vrátil zas 4km zpět a opět na tom místě nic nestopl.

Až teď jsem si nechal poradit a jel „něčím mezi metrem a vlakem“ pryč z Paříže za 6, 30 EUR. POZN.: Všichni tam mrkaj.

Ale trápení neznalo konce. Vylezl jsem u ............... parku a na dálnici šel další 2km, pak další 2km k výběru mýtného, kde se až dalo stopovat. Byl jsem už na dně. Bez vody, bez chuti, bez vášně… ale věděl jsem, že až něco stopunu, tak to přijde. A přišlo! Olalááá! POZN.: vše to chce zaznamenávat hned… jinak je z toho fakt sračka.

_ _ _

Za tu první půl hodinu mě zastavila dvě auta – jenže ani jedno nejelo mým směrem. Kouknul jsem do mapy a uvědomil si, že dále jsou ještě dvě dálniční křižovatky. Chápete, co by to bylo za štěstí? Dnes jsem ho neměl. A tak šel dál… Podél řeky, krásnou cestou. Chvílema jsem viděl na dálnici, na krásná místa na stop, ale po zkušenosti s policajty z minulého dne se mi tam nechtělo. Navíc je to na dálnici opravdu o hubu.

Skákal jsem si. Chvílemi popobíhal. A absolutně nevěděl, jak se odsud dostat. Všichni kolemjdoucí uměli anglicky – alespoň tedy natolik, aby mi řekli, že tady jsem na stopu bez šance. Až když jsem se vrátil, chvíli postál na mém původním místě, formuloval jsem moji otázku jinak: JAK SE ODSUD KUNDA DOSTANU? ČÍMKOLI! Hlavně pryč z města. Mrknul a ukázal mi cestu na metro. Zas mrkl. Pádié Paříži!

Vystoupil jsem u Walt Disney Studios Parku kdesi za Paříží. A4 je prý kousek. Hodně zvláštní cesta. Slýhám historky, jak se to stává ve Španělsku, v Americe, na polárním kruhu – ale kousek za miliónovou Paříží? Z Parku vedl dvouproudová dálnice, na které nebylo široko daleko žádné auto. Pomalu jsem poslední kapky vodu a propadal děsnýmu splínu. Nechtělo se mi dál. Chtěl jsem vodu a sedět. Chvílemi jsem posedával ve stínu a nadával. Jestli bylo to mlácení slunečnicemi depresivní, tak jít po prázdné silnici ještě víc. Kecal bych, kdybych nezmínil to osamocené auto jednou za čas. Ale všichni na mě kašlali. Bylo horko.

Až jsem konečně došel k A4. Na nájezdu by byl stop zbytečný, sešel jsem dolu a zkusil to přímo na dálnici, kde mě několik řidičů vytroubilo. S nadějí jsem se usmíval na ceduli: PÉANE 2km. „Hm, pumpa,“ pomyslel jsem si.

_ _ _

PÉANE není pumpa, ale mýto → stojej tam policajti.

_ _ _

Že to není pumpa jsem si uvědomil, když se začala dálnice rozšiřovat. Stálo tam několik policejních aut. Byli mě ukradený, našel jsem záchod, vypil hektolitr a půl vody a šel za bránu na zúžení stopovat.

Nespoutaná euforie! Po tom celodenním lopotení, pocení a her na velblouda jsem byl zas v autě se super mladým párem. Vyhodil mě o 100km dál. Na pumpě jsem se za 2 eura po pár dnech vysprchoval a zas se cítil jako člověk. Zašel na výjezd z pumpy a snad za míň jak minutu seděl v luxusní káře jedoucí až za Studgart. „I saw you in last.. péane, you know.. But uhm,“ zamyslel se. Skočil jsem mu do řeči: „Now you see that I am not éé some drivers killer?“

Usmál se, pokrčil rameny a dál jsme si s našimi bídnými angličtinami snažili povědět, kdo vlastně jsme.

_

A jedeme dál! Další díl…

3. ledna, 2010 • Sdílet • Je to hnus, velbnosti.