Poslední články ze sekce
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.
21. května, 2007 | #
Poetická nálada; nebo jaká. Možná díky těmto zápiskům jsem obviňován z toho, že píši moc chytře. Nevím. Nevím především co psát – tedy, mám šílenou chuť psát, a tak píšu. Možná doufám, že mě cestou volných asociací napadne jakási idea na projev, který mam na minulý pátek napsat.
Kdoví, kde to dnes skončí.
První co mě napadá je, jak mě bolí palec. Divné na tom je, že mě nebolí. Pouze červená barva, zářící z podnechtu a podkůže, mi nahání pocit hrůzy a bolesti. To už ten puchýř na prostředníčků by měl bolet víc; naštěstí ho ale nevidím.
Má krásná, svůdná chodidla si dnes holt prožila své, když protrpěla 15 km běhu v rozdrbaných botaskách bez ponožek. Člověk se v tom šíleným vedru, s potícími se chodidly bez ponožek, bojí, aby se ve vlastních botách neutopil, když to tak čvachtá. By byla smrt.
A vůbec; mám takovou divnou náladu. Je tím pitomým čtením! Po Horalce jsem vzal do rukou vysněného Kerouaca – Na Cestě. V hlavě se mi honí strašně zvláštní myšlenky. Na válku, na cestu, na peníze, na alkohol i drogy. A vůbec na lidi; jak má každý svůj názor a ani ti chytří se neshodnou. A co z toho krom zmatku v hlavě mám? Jakýsi jeden z těch šesti miliard (bo kolika) názor, pochybující o smysluplnosti samotné existence. Ha!
Krásné na tom je, že zvlášť to, co smysl nemá, je hezké si užívat.
(Komerční přestávka.)
Fuj – jak že vypadá ten intelektuál? Kde to bylo? Tady!: „Intelektuál – člověk, který dokáže více než dvě hodiny myslet na něco jiného než na sex.“ Tak něco jiného – poslouchám Kabáty! Mohl by je snad intelektuál poslouchat? „Na*rat na intelektuály!“ Tak.
Někdo si povzdechl, snad mistr Hlava, jak je zvláštní na blogu vylévat své niterné pocity. Ale co. Možná by bylo zajímavé si založit nějaký ten blog na bloguje, dát si přezdívku koksik, a psát všechno, co by mě napadlo. Využít tu sílu anonymity a nebát se, že mě zítra zmlátí místní gang intelektuálů za to, jak jsem odmítal jejich myšlení a životní poslání nebo že mě sousedi, přátelé a jiné pochybné existence obviní z bláznovství. Ale to by prostě nebylo ono.
Koneckonců. Jak si kdysi vylévali srdce básníci, hm? Když jsme u toho – kam zmizeli všechny básníci? Literáti? To budou zase muset umřít, aby o nich někdo věděl? Zpět – prostě si to srdce vylévali ve svých básních a já, jakožto součást celosvětového úpadkového média, si snad také mohu dovolit napsat sem takový blábol o ničem?
Miluji, když tu sedím sám a za zvuků 100°C z repráků a Don’t Cry od G N 'R z kytary se směji sám sobě. Kam tohle spěje?
Článek prozatím nebyl komentován. Utneš to? Zakomentuješ si? To je dobře. Dik. Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
Buťte první na světě a vložte komentář k tomuta článku. Zatím tak nikdo neučinil.
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.