Poslední články ze sekce
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.
5. prosince, 2006 | #
Kdo sem tam sleduje televizi, ví o čem mluvím – jsou dva typy filmů. Jeden, v kterém vrah zabije svoji oběť příruční devítkou, basebalovou pálkou, náhodně se povalující v blízkosti, případně vlastními pěstmi. Tělo poté příležitostně zazdí; pro Jessicu Fletcherovou záležitost jednoho dílu. Poť sem – kam jdeš? Pak je však typ druhý; James Bond hadr. Oběť by se utlučena pěstmi jistě ze zdi dostala, proto vrah nenechává nic náhodě. Opravdu nic. Celá akce se však pochopitelně prodražuje… A to již od prvního zásobníku ze samopalu, vypáleného do každé části těla oběti, až po rozprášení shořelých zbytků osobnosti nad nedostupným územím jižního mongolska.
Ale co, když to zaplatí sponzoři?
Být zabit, respektive zabít někoho s grácií, to chce peníze. Už je dávno odzvoněno časům, kdy se vrahouni vychloubali, že střílejí své oběti za letu; vždyť kolik dnes stojí kulka? Dnes vás vrahoun požádá, abyste nadskočil maximálně proto, že nášlapný spouštěcí mechanizmus atomové bomby zamrzl. Pech.
Filmový svět se mění, chtějme nebo ne… Počkat, že on Litviněnko není Holiwoodská hvězda?
Článek již byl 1x komentován. Přidej se. Diskutuj! Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.