Vojtěch Mečíř tadidááá..

Peklo, přátelé!

!

Čerti už byli, všimnul jsem si. Já u toho totiž byl! Ano, už byli před týdnem, ale co. Tak dlouho jsem čekal na fotky, až jsme všichni jistě zapomněli, že nějací vůbec byli. Ale proto to chci napsat, abych nezapomněl! Byl to úžasný zážitek – miluji brečící děti!

Jak to začalo? Inu – když obyvatelé ve vísce, kde jsme strašili, nadávali, kolik nás čertů je a kolik jich neznají vyšla pravda na jevo: „Kopečák se zas někde ožral a každýmu řekl.“ Ano, řekl i mě a já se chopil příležitosti a mírné rozladěnosti jsem si nevšímal. Ale co kecám – tamní uživate… ježiš – deformace… tamní obyvatelé byli super!

Možná až na tu tetku, co na nás řvala něco o hovadech ožralých – a to jsme jsme ještě ani jediný neuron nezabili. Taky jsme jí to řekli. Teda ten čert jí to řekl… No jenže pak to přišlo. První děti brečely, první panáky do nás rodiče lily. A celé se to rozjelo. Mikuláš žehnal všemu co se hýbalo, dokonce i dětem, kteří po nás házeli petardy a nadávali nám.

Ale co bych vyprávěl. Nějak to mam celé zamlžené; tak to na vesnici holt bývá… Už jsme nedostávali jen panáky, ale i lahváče na cestu. Jééžiš, to bylo. Vskutku to ani popsat nemůžu, tak sem hodím jen fotku.

Bojíte se nás?

16. prosince, 2007 • Sdílet • Je to hnus, velbnosti.