Vojtěch Mečíř je rád, že slyší tak kladné ohlasy...

Peníze

!

Byl pro mě šok, bylo to tak lehké! V jedné chvíli jsem v ruce držel něco přes tisícovku, v druhé chvíli jsem neměl nic. Má kasička byla v tu ránu vyprahlá, jak právě vyprášená prachovka.

Možná stejně, možná i více, jsem byl tehdy, ještě předtím, zaskočen, když jsem viděl na zemi se povalující papírek s panem Palackým. Ano, přiznávám to; Franta na mě tak dlouho významně pohlížel s jistým zklamáním v očích, že ho nikdo nechce, až jsem ho vzal pod svá křídla. Ležel uprostřed zdejší nejrušnější ulice a nikdo na něj ani nekoukl. 15 minut jsem tam stál a čekal, hledaje osobu, hledající peníz. Nikterak malý peníz; lidi jsou zvláštní.

Ono, věřte nebo ne; odjížděl jsem sic o tisíc korun bohatší, za to s těžkým srdcem. Strašně rád bych někoho potěšil, nikdo tam však peníze nehledal. Až on. Sedě na kašně se hrabal v peněžence. „Hej! Čau, neztratil jsi nějaký peníze?“ křičel jsem na postaršího mladíka, který ihned zbystřil. „Ehm… Jo!“ odpověděl s nejistotou v hlase. „A kolik hledáš?“ „Ehm,“ zamyslil se počítaje si úspory, „200 korun! Tys je našel?“ „Hm… Fakt sorry, ale těsně vedle!“ oznámil jsem mu s úsměvem…

A on ani nebyl zklamaný; jakmile jsem mu oznámil, že výherní by byla tisícovka, začal se možná smát, možná uspokojovat. Ať to či to, mlátil se hlavou o naší téměř dvouset letou kašnu; ty cizince my vesničany nikdy nepochopíme.

Nu sakra, já odbočil. Delete.

Kdybych tenkrát nenašel Františka Palackého, asi bych neměl čím Gransymu zaplatit Elektrus. Byly to moje první peníze, vyhozené ku internetu. A já si zdrcen a šokován uvědomil, že bez peněz to prostě nejde. Doteď jsem vyžil z kapesného, lítajícího v o dost menší míře do kapes zdejších hospodských a, v té větší míře, do kapsy pana Uvízla, majitele nejlepšího bufetu na naší škole. A měsíc jsem v pohodě dožil. Od kapesného po kapesné.

Místní hospody by určitě bez mých, velmi útlých!, příspěvků jistě přežily. Určitě i pan Uvízl, i když si dovoluji říci, že ve školním bufetu působím tak trochu jako investor. A já? O mě nejde. Člověk se vlastně může vždy vymanit z konzumní společnosti a žít… A žít klidně bez peněz. Není to problém.

Je tu však jakési seberealizování, pro které peníze potřebuji. A né jen já. Karty jsou rozdány tak, že pokud si člověk nenajde partu punkáčských tuláků se smyslem pro radost, bude se nudit. Strašně. A tak potřebuje peníze. Dovolím si říct, asi mě to vnukly tenkrát na přednášce od Amway, že čím víc peněz, tím větší zábava. Ne, zábava ne; tím větší volnost! A k volnosti asi patří i zábava.

Ať si říká kdo chce, co chce.

Ty peníze se však musí nějak vydělat; to je teprve ta rána. Respektive ta druhá rána, která přišla znenadání po té první, hned jak jsem již bez peněz koukl na můj AdSense účet – milionář ze mě tímto způsobem nejspíše nebude. Do ruky jsem vzal kalkulačku, a zaradoval se. Při tomto, nikterak oslnivém, tempu mi výdělky stačí na zaplacení všech mých internetových aktivit. A to mi stačí, zatím.

Zatím. Jednou ale budu potřebovat víc. Jednou to tak asi bude. Uvědomil jsem si to tenkrát; a nyní se mi chce přesto blinkat… Ehm, jo, z tohoto!

8. února, 2007 • Sdílet • Chce se mi spát.