Poslední články ze sekce
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.
14. dubna, 2006 | #
Vstal jsem ráno v 6:45. Probudil mě sluneční svit, jenž mě provázel celým dnem. Dnem, kdy jsme s pár zdejšími biatlonisty vyrazily na hory. Do Špindlerova Mlýnu, kde oni strávily celý den krásného snowboardování a já se v poledne odpojil, odjel autobusem do Hrabačova, a pět minut po jedné hodiny jsem navštívil místní rehabilitační centrum. Pět minut zpoždění oproti původnímu naplánování návštěvy na první hodinu díky nenávaznosti autobusových spojů se tolerovalo.
Krásně svěží jsem přijel z rehabilitace, naobědval jsem se, a vyrazil opět do terénu. Na vodu. Na né sic moc rozvodněnou, za to krásně ledovou horskou řeku Jizeru, kterou jsem se již od svého narození chystal zdolat.
Zmáchaný a zmrzlý přijíždím domů, kde soudruzi z biatlonu změnili názor... Nakonec jedem na Vypsanou Fixu do Trutnova. Uprostřed romantické písnička Krabice však zazní ten divný zvuk, jakoby vrčení. „Zemětřesení?“ Pomyslím si...
„Blbej budík,“ zahřmí moje neurony dávaje povel k doplazení se ke stolu, k vybrujícímu mobilu. Číslo na displeji mě však překvapí, nikoli nevyvede z míry. „Mňo, prosím,“ vyhrknu ze sebe s ranní duchaplností. Odpověď však žádná. „Haló,“ pokouším se navázat kontakt.
„Křst!“ Do okna mého pokoje přiletí kámen velký snad jako Hrabačov. Mobil letí všanc, ruku v ruce s mojí duchaplností. Vylítnu v pyžamu na balkón a co nevidím. Soudruzi, sousedi a biatlonisté ve dvou osobách již stojí ve snowboardovym před našimi vraty nakládajíce věci do auta...
Situace na první pohled bezvýchodná, nikterak však nevyřešitelná. Seberu co mi přijde pod ruku a vyletím před barák. „Neuvěřitelný. Asi tři vteřiny,“ s úžasem povídá nejmenovaný řidič, který nás všechny úspěšně doveze pod Hromovku ve Špindlerově Mlýně.
„Celý den bude pršet,“ oznamuje nám Leoš Mareš z rádia právě, když po 15 minutách čekání na zmenšení vydatnosti vystupujem z auta. Jsme však z hor, víme tudíž, že pršet jednou přestat musí. Na rozdíl od pražáků, od kterých tak kupuji dopolední permanentku za 100,- vyrážím vstříc vrcholkům... Vrcholkům, jenž jsou svědky úžasného pojezděníčka za občasného sněžení, pršení a svitu slunce.
Ale to již chytám chvíli po poledni chytám autobus, mířící do Vrchlabí. Stíhám ho s neuvěřitelnou rezervou. „Vše vychází krásně,“ pomyslím si přestupuje ve Vrchlabí do jiného autobusu. Jen trochu popoběhnu, když se vysněnému autobusu začnou zavírat dveře. „Kam to bude?“ Odezírám řidičovi z úst přes zavřené dveře. „Do Hrabačova,“ křičím hrdě přes celý autobusák. „Do Hrabačova? Tak tam nejedu,“ mi s klidem oznámí dupajíc na plyn.
Jako s amputovanými nohami stojím vedle odjíždějícího autobusu. Mlátím do cedule „Nenič mě, sloužím všem“ jakmile si ověřím, že do Hrabačova vskutku jel, a né že ne. Očima projedu celé nádraží. Zaujme mě cedule „párek v rohlíku“, uvědomím si totiž, že jsem za celý den měl pouze jeden rohlík, vyžebraný od soudruhů.
Po chvíli čekání konečně před pult dorazí mladá paní, tazaje se, co to bude. Slastně si užívaje tyto slova odpovím: „Párek v rohliku... Se vším!“ „A víte co? Dejte mi rovnou dva, na nervy,“ dodám s jiskrou v očích.
Nabízí se však otázka, co teď? Stojím ve Vrchlabí, 9 km od domova, 12 od rehabky, kde mam být za necelých deset minut. Čekat na další autobus? Ale kdeže, sem z vesnice. Beru svých pár švestek a vyrážím po svých. Ne však nadlouho, stopovat mám v plánu. Avšak, nikdá jsem nestopoval, značná nervozita se tak zprvu projevila...
V těchto těžkých chvílích si však člověk vzpomene na velké muže a jejich weby. Autostop, web Yuhůa, který jsem kdysi pročítal, mě dodal sebevědomí. Stál jsem tam celý mokrý na jedné z nejfrekventovanějších silnici podkrkonoší s prknem v podpaží. Neměl jsem co ztratit... A hle, mé srdce se téměř údivem zastavilo, když stejný úkon udělal jakýsi borec ve staré Mazdě.
Štěstím jsem i přehlédl fakt, že můj (téměř) rodný Hrabačov označil nejdříve za „to v údolí,“ později poté za „tu křižovatku“. Byl jsem rád, že mi zastavil. Reputaci si u mě však zkazil hodinami, které měl na palubní desce a které mi říkaly, že za -15 min mám být na rehabilitaci.
Samozřejmě, nestihl jsem to. I přes všechnu snahu vybíjenou na mém kole při dvou kilometrové cestě z domu na rehabilitaci to nešlo. Slečna rehabilitační byla překvapená, ne však kvůli mému půlhodinovému pozdímu příchodu, ale mému příchodu, který si jaksi zapomněla napsat.
Vše by dopadlo dobře, kdybych se doma nedozvěděl, že na vodu se díky špatnému úsudku o počasí nejde. Pravdou však je, že rochňat se ve vodě za teploty okolo nuly by bylo pro mé, decentně řečeno, náchylné tělo až smrtelné. Podobně to dopadlo i s koncertem, bohužel.
Ale milé děti, co z tohoto jistě nejdelšího zdejšího spotu vyplívá? Ač i já se bránil ze cti plánování, je potřeba už proto, že by poté nebyl ten krásný pocit z toho, že se ten plán pokazí a musí se náhle improvizovat... a zmatkovat. Miluju zmatek... inprovizaci ještě víc.
Článek již byl 9x komentován. Přidej se. Diskutuj! Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
[1] Ne?eš, p?epínej :-D ...
Tento ?lánek je zvláštní p?edevším v tom, že byl psán b?hem hry Knights and Merchants, která se vyzna?uje neuv??itelnou nudností. Tudíž jsem si n?jak nep?ipoušt?l délku, užívaje si psaní ;)
Jestli to takhle p?jde dál, napíšu knihu. Asi.
[2]Jen to ne! Teda aspo? ne timhle stylem, pá? todle teda absurdní drama hadr, to ti ?eknu.
[3] Tady nešlo o drama, ?i dokonce o zápletku, ale o poezii... Ne, kecám ;) Tady šlo o to, že jsem si užíval každého slova, nikoli d?j.
Bohužel, ne?etl jsem to, tudíž ti v??ím, ale co s tím te? ud?lám? :))
Neboj, s tou knihou to byl džouk.
[5]Já jen, že p?esn? timle se vyzna?uje absurdní drama, francouzskej novej román a podobný sm?ry. Taky si jen hrajou se slovama, s jazykem a nezajímá je, že se to pak nedá ?íst, pá? to nemá hlavu ani patu, konec ani za?átek. Tak tady by ses možná s timle ?lánkem uchytil;0)
Ale hele, zas tak zlý to neni, když si to p?e?teš tak po t?etí, tak za?neš chápat o ?em to je;0)
[6] No, já v?d?l, že ve m? bude n?jaký skrtitý talent ;))
A v?bec, jak na to koukám, to je ?tení pro náro?né a hlukomyslící ?tená?e, asi -;))
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.