11. říjen, 2006 | #
Ti, kteří stejně jako nedávno já, podlehli Šifře mistra Leoparda vědí, stejně jako pan Langdon, že znamení si každý vykládá po svém. Každý vidí něco jiného. Každý vidí to, co vidět chce. Co jsem viděl já, když jsem při návštěvě toalet jedné z nedalekých střelnic? Ano, to co jsem chtěl – vítězství! Zbrojní pas!
Bylo brzké odpoledne, když parta mladých biatlonistů přijela do nedalekých Semil s jasným cílem – udělat si zbrojní pas. Neúspěch neexistoval, natož aby se připouštěl; a to zvláště u těch, kteří ho již jednou neudělali. Ano, patřil jsem mezi ty dva nešťastníky.
Ač jsem se učil kouskovitě, obden několik testů a podobně, svými znalostmi jsem si jist nebyl. Alespoň ne do té doby, kdy jsem navštívil tamní toalety. Nervozita byla znát a tak zatímco jsem zabral jeden záchod, ostatní se střídali na tom druhém. Ani mě to neznervózňovalo, bavilo mě to. Až pak jsem pomalu začal odtrhávat kousky toaletního papíru. Že to není nic nového? Ale, ale…
My co jsme zvyklí na držáky, ze kterých člověk musí odtrhávat kousky papíru dvojruč, musí být samozřejmě značně rozjařeni, pokud se setkají s držákem, zkonstruovaným na odtrhávání pouze jednou rukou. Ano, nejen že jsem byl rozjařen, byl jsem také velmi nejistý; z počátků… Postupem času a dalších a dalších odtrhaných kousků jsem získal ho však získal, ten grif.
BP; Break Point. Byl to jeden z posledních potřebných kousků. S jistotou zvládnutého grifu jsem zatáhl, čekaje další odtržení. V ruce mi zůstal papír, avšak neodtržený. Co se děje? Ve zlomku vteřiny se tajemná skříň otevřela a zní ve zlomku vteřiny druhé celá role toaletního papíru. Tep se mi zastavil, krev zamrzla. Zatímco se celá rule toaletního papíru koulela po malé místnůstce, já stále držel druhý konec.
Až když se zastavil, uvědomil jsem si to; zajásal jsem.
Vyběhl jsem ze záchodů s blaženým úsměvem na tváři. U stolu seděli všichni a nechápali. „Co se stalo?“ ptali se nervózním hlasem. Vše sem jim vyklopil, ač pochybuji, že to v tom viděli stejné poselství i předtím, než jsem jim ho polopatě vysvětlil.
S dosti nevěřícnými pohledy jsem byl oceněn, když jsem jásavě prohlásil, že to musím udělat. Proč? Protože kdybych si byl jist, že to umím, podcením to; utrhnu celou ruly.
„Tak pojďte,“ vystrčil hlavu zkušební komisař; všichni přestaly dýchat. Až když někteří z nás uviděli papír plný otázek, nadechli se. Zbylí nedýchali, dokud se komisař nevzdálil. „Méčo, poraď mi něco,“ šeptal dosti bezmocným hlasem vedle sedící Mireček. „Vždyť Gunar naproti píše stejnej test,“ odkazoval jsem na fakt, že na osm lidí kolují 4 verze testů.
Záhy jsem si našel také svého kolegu. „Kdo má šestku?“ utišeně vykřikl Karel. „Já,“ zklamaně odvětím. Ono ruku na srdce, Karel, který se učil poslední dva dny, nebyl ten, kterého bych si přál do páru. „Máš 10. otázku stejnou jako 13.?“ ověřoval si správnost páru anomálií vyskytující se v naší verzi. Přivětil jsem.
„10. a 13… Deset dní nebo pět?“ S jistotou jsem odpověděl, že deset. V žádné jiné otázce jsem si nebyl jistější, byla to tutovka. Jako derby; jasná Sparta. Sázkaři vědí, o čem mluvím. „16.?“ B… „27.?“ C… A jeli jsme. Když jsme vyšli, věděli jsme, že buď oba nebo ani jeden z nás.
„Zatím to dva neudělali,“ oznámil nám správce střelnice. Zmlkli jsme. Bujaré oslavy a dobré pocity byly ty tam. Koukali jsme po sobě a polemizovali. Jsem to já? Ty? Či oni dva? My dva?! „Pojďte dál,“ pozval nás komisař do útrob semilské střelnice.
Teplota v podlouhlé místnosti atakovala bod mrazu. My jsme ji neohřívali, my jsme se dusili. Ač někteří byli stále nafialovělí z předešlé abstinence kyslíku, dech zadržel každý. „Nepotěšili jste mě,“ začal své povídání komisař, „z osmi lidí čtyři neudělali.“
Teplota již atakovala bod v samotných nížinách meteorologického teploměru. „Teď přečtu ty, co udělali. Robert Kuřík, Jan Kuřík; tyto dva chválím,“ zastavil se hledě na ty dva; za chvíli pokračoval, „Jakub Havel… A, ten poslední to měl hodně těsné,“ zvyšoval napětí v sálu.
„Miroslav Brožek!“ (Ano, ten Míreček) Nikdo nechápal, koukali jsme na sebe, na Mirečka; on že to udělal? A opět na komisaře, který se však netvářil, jako že by vyslovil dosti nepodařený vtip. Hodil jsem umakartový čelo takovou silou, že se celá střelnice otřásla.
„Méčo!“ zařval Karel tak hlasitým šepotem, že se střelnice (nejspíše strachy) přestala otřásat. Zvedl jsem hlavu. „10. a 13.,“ vykřikl se nutnou dávkou zklamání v hlase; již jsem to tušil. „Bylo to pět dní!“ Tolik sprostých slov, co mi v tu chvíli proběhlo myslí, asi ani český slovník nezná.
„Mečíř – 67 bodů,“ řekl komisař, když mi podával mé hodnocení. Bota! „Tady je bota!“ zvolal jsem s jiskrou naděje, „21. a 22. otázka je vždy B a C!“ „Prosím?“ ohlédl se komisař. „No… ehm, 21. otázka je vždy B a 22. je C, ale já to tu mam u 22. otázky jako chybu.“ Ostatní mi přivětili; 21. a 22. otázka je v testech odborné způsobilosti vskutku vždy B a C. „Není možné, že…“ začalo šumět v davu. „Není!“
Komisař si opět vzal můj papír a odešel. Ostatní začali kalkulovat, co semnou bude. Já si to spočítal rychle. I kdyby to bylo správně, budu mít 70. bodů; potřebuji však 71. „Třeba toho tam máš víc, vzal si třeba špatnou mřížku,“ uchovávali ve mně přátelé naději.
„Hm… Máš pravdu,“ oznámil mi zamyšleně komisař, „ale máš 70. bodů, což by mě naštvalo ještě víc.“ Ani nevíte o kolik víc, zasténaljsem v duchu. Historie se opakovala; již podruhé jsem vylítl z těchto testů o jeden bod. Nevěděl jsem, zda se smát nebo brečet.
V autě, kde jsme bivakovali my, co jsme to neudělali, byla dosti zoufalá nálada. Každý nadával, polemizoval, ale smál se. Nedalo se nesmát; chvíli však smích propukával až v brekot. Téměř.
„Sakra,“ uvědomil jsem si, jak to bylo, „s tím toaletákem to bylo jinak.“ Auto utichlo, mohl jsem pokračovat. „Testy jsem se učil úlomkovitě. Obden jsem se drtil jako pes; jako kdybych postupně utrhával kousky papíru. Chápete?“ Blbá otázka, přesto jsem pokračoval. „A tak jsem utrhával a utrhával až přišel ten poslední kousek, ten zásadní, který o všem rozhodne. A ten jsem utrhl špatně… A bylo to,“ vzdechl jsem.
„A bylo to v hajzlu, ne?“ přidal Karel symbol, který jsem do té doby stále pomíjel. Měl pravdu, bylo to tam. A co víc, je to tam stále.
Článek již byl 3x komentován. Přidej se. Diskutuj! Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
No asi si budu muset toho Leonarda p?e?íst, abych to pobrala úpln?.
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.
stany, spacáky, batohy - trička - boty - boty, trička - oleje - povlečení, záclony