Vojtěch Mečíř Sag mir wo der Blumend sind! Hier:

Poslední dobou

!

Zahrál jsem si na kytaru – trochu Záviše a hned mam puchýř. Sakra. Být normální, koupím si pod stromeček lano a skautskou příručku vázání uzlů; krásných stromů tu máme! Jednu takovou příručku jsem myslím viděl v Luxoru, když jsem tam byl nakupovat dárky. Jenže oddělení kuchařek jsem proběh vidě ty úžasné odborné knihy o všech těch ismech, které nikoho z mé ing rodiny nezajímají. Ale všiml jsem si zajímavé věci: naše školní knihovna má oproti Luxoru obrovskou výhodu; a to tu, že je tam neuvěřitelná koncentrace hezkých slečen. Že by americké filmy o vzhledu badatelek nelhaly? Asi o tom napíšu bakalářskou práci.

Bez dárků jsem se tedy vypravil dále. Vybral dárek a zjistil, že v mé peněžence nejsou téměř žádné peníze. To málo mi v tu chvíli naštěstí stačilo a příští kauf přeci zaplatím kartou, ne? I kartu jsem si zapomněl.

Rozladěn jsem si došel na kolej pro peníze. Na vánoce zapomínám a jdu si koupit housky k večeři. Ty housky jsme zapomněl na pultu v pekárně.

Druhý den se střídá zapomínání na bankomat s tím, že vlastně kdybych si vzpomněl na bankomat, stejně bych zjistil, že nemám kartu. Nakonec ježíšek uspěl a dokonce čekal deset minut na vlak domů. Většinou čeká vlak na něj.

I toho lahváče jsem si koupil. Užíval jsem si pohodlí vlaku. „Kde jsme?“ zeptal jsem se mladých měšťáků, kteří se mnou sdíleli kupé a neustále se mezisebou ošahávali. Tři kluci a holka. „Asi Chlumec hele.“ Super. Vycházím a na chodbě potkávám stejně zmateného pána. „Jo, jo. Asi Chlumec,“ potvrzuji. Otevírám dveře: všude pole; stojíme na červené.

Za chvíli opět zastavujeme. Opět se loučím. Opět potkávám pána a opět otevírám dveře. „Zase stojíme na červené.“ Přikývne a jdeme zpět. V kupé se mi vysmějí; tak příště. Dveře otevřela průvodčí: „Příští zastaváka je Hradec!“ Sakra, přejel jsem. Už vím co mám dělat: volám vláčkařovi Prsalfovi, který mi říká, že nejlepší bude se z Hradce vrátit do Chlumce.

Činím tak. Ukazuje se, že stejně zmatený pán je také z podkrkonoší. Povídáme si a já přemýšlím, jak jet zpět do Hradce načerno. Nejrůzněji utíkám před průvodčím, až mi můj spolucestovat řekne, ať si sednu a neblázním; že průvodčí je týpek. Byl jsem mu podezřelý, jak jsem tam tak běhal mezi vlaky. Jak mě prosil o lístek, vypadal nesvůj. „Cháááá,“ rozesmál se, „další co přejel, jo!“

V Chlumci přesedáme do šukafonu plni pocitu vítězství. Dveře náhle rozrazí náš starý průvodce z předešlého vlaku: v ruce drží mé klíče. „Ehm,“ beru si je zmateně. Ani jsem nestihl poděkovat, jak jsem byl překvapený. „Dal bych si panáka,“ konstatuji. „To mi povídej,“ povídá podlahář z podkrkonoší.

Ve Staré pace přestupujeme. „Jede tento vlak do Martinic?“ ptáme se nádražáků. „Ne-e. To jede asi támhleten, ne?“ ukazuje nádražák na vlak, ze kterého jsme právě vystoupili. Aha. „Ty vole!“ říká spolucestovatel. „Jo.“

Jestli prý nechci z Jilemnice vzít autem, že pro něj přijede kamarád. S díkem odmítám, že se rád projdu. Z minulé noci mám děsný spánkový deficit a to pak vždycky chytám takovéto romantické nálady. Jdu si a po chvíli mě předbíhá pán z vlaku: „Ty vole, on čeká na autobusáku!“ Ironicky pokrčím rameny a jdu dál.

Zastaví vedle mě auto s úplně neznámými lidmi: „Nechceš vzít?“ „V pohodě,“ usmívám se, „mam to už jen přes kopec. Potřebuji vzduch.“ A jdu dál.

Jak tak o tom píši, dostávám se do stené melancholické nálady, jako včera. Do toho mi napsala spolužačka na facebook, jak mi dopadla zkouška z ekonomie. Taky jí přeci psala! Ona už to ví? Jak to sakra ví? Kde to zjistila?!

Aha, tady. Už se mi to tu také objevilo: mission failed. To je dobře. Ještě bych si o sobě začal myslet, že jsem chytrý. Nebo bych tu možná hlásal údadek školství. Takhle se třeba na staré kolena ještě něco naučím.

19. prosince, 2008 • Sdílet • To se mi líbí!