Vojtěch Mečíř hledá marně smysl bytí...

Příběh čepice

!

Fuj – takhle po ránu mám většinou šílenou náladu. Tragicko-euforickou; a z toho mám chuť napsat šílený realistický, tragiromantický a především děsně nemetaforický příběh. Prostě tu všechno zařvat! A jít dál…

Přemýšleli jste někdy o tom, že si založíte druhý blog? Prostě novou identitu, nový život. Já o tom přemýšlím stále – jenže nemohl bych vám o něm říct a bez vás to, přátelé, nemá cenu. A tak tu řvu do prázdna, řvu o ničem. Tedy, pokud zrovna řvu. Jooo… Na tom novém blogu – by bylo článků! V průběhu týdne zápisník hypochondra a o víkendu takové ty alkoholem podnícené melancholické zamyšlení o podstatě rozmnožování měňavek.

Ale k jádru – koukám, že tu již dlouho nebyl příběh s nějakým dějem; zápletkou a tak. A tak tu frknu jeden ze včerejška: PŘÍBĚH ČEPICE.

Rozvláčně si kráčím po rozkvětlé travině, v čemž pozřím, že pod nohami mám jen bláto. S krásnou slečnou po mém boku vedu bezvýchodné řeči o ničem. V tom však přijde zvrat událostí: „Kde máš čepici?“ No zděsím se. Vlasy, to jak se chtěli zježit, se téměř vypletli z dreadů. „Já nemám čepici?!“ Prý že opravdu nemám, zato z nejmenovaného podniku jsem s ní vycházel.

Hlava se mi zatočila, jak jsem se otočil na podpadku se slovy loučení – čepice je podstatou člověka, podstatou mě samého. Bez ní jsem jak ryba bez hlavy. Po louce bez trávy vracím se zpět do toho pochybného podniku, čepice však zůstává bez mé hlavy kdesi. Se slzou v oku volám Kde jsi?! A ona nic.

Co jsem mohl dělat? To co jsem mohl, jsem dělal. Zarmoucen vydal jsem se do Továrny, když už mám ten lístek. Po nekonečné cestě mě zastavil vyhazovač, že prý dovnitř v bundě nemůžu. Za jásotu a vřískotu všech mých diskofilních fanynek jsem odhodil bundu na lavičku a pokračoval.

Po půlhodině se vracím k mé opilé kamarádce, již sem zaparkoval před touto slavnou diskotékou. Se vztyčenou hlavou mířím k bundě, když v tom na bundě --- čepice! No, co bych popisoval; poskytnu vám autentický rozhovor z té chvíle:

Já: „Kde se tu vzala ta čepice?“ Vyhazovač: „Máš tu bundu…“ J: „Jasný… ale co ta čepice?“ V: „Ležela tu…“ J: „Kde?“ V: „Na zemi… Je tvoje, ne?“ J: „No je, no. Ale kde se tu vzala?“ V: „Byla tu. Na zemi.“ J: „Aha. To je divný…“ V: „Když myslíš.“

No happy end jak pes. Ale chápete to? Nemáte někdo číslo na Jonathana Frankse?

10. února, 2008 • Sdílet • To se mi líbí!