Vojtěch Mečíř miluje smyslno! Navíc..

Proč já vůl vlastně dělám Biatlon?

!

Možná, že je to těmi výpary ze spalování PET láhví, kterých jsem se dnes nadýchal, možná něčím jiným, avšak filozofická otázka, proč vůbec dělám vrcholově sport, biatlon, mně brouzdala hlavou nejen dnešním odpoledním tréninkem, ale celým dnem. Mimochodem, dalším odpoledním tréninkem. Stejně jako včera, či jako zítra, neuvidím Simpsnovi, pač budu trápit své tělo, opět...

Vše stranou. Každý, kdo to kdy zkusil jistě ví, proč to tolik lidí vrcholový sport dělá. Je to ten krásný, blažený pocit závodění, či dokonce úspěchu. Ten pocit, kdy srdce již vyskakuje z hrudníku, kdy se ve svalech hromadí kila kyseliny sýrové (či mléčné?), kdy se už nemůže, člověk chce zastavit... V tu si pak uvědomí, že za zatáčkou je cíl, že už je to pouze kousek, tak zrychlí.

Skoro jsem zapomněl, jaké to je. Je krásné si to takhle nyní připomenou. Nyní, kdy ještě nepřevlečen olizuji vyplazeným jazykem klávesnici, lapajíce po dechu po dalším „zabitém“ odpoledni.

Po tomto krásném úvodu se však musím znechucen vrátit do nálady prvních řádků tohoto spotu, kdy již mě vše téměř až štvalo. Až nyní jsem si naplno uvědomil, kolik jiných věcí by se dalo za dobu, strávenou nad 150 tepů, udělat...

Navíc, jakmile člověk dělá jeden sport vrcholově, na ostatní nezbývá tolik času. Musím tak oficiálně oznámit soudruhovi Mazimu, že na Extrem cup, díky testům, na které se mi vzhledem k situaci vůbec nechce, nemohu. Říkal, že by jsme mohli vyhrát, kdo ví...

A proč s tím neseknu, jako již mnoho známých? Myslím asi na budoucnost, nejspíš. Být to lyžování, neváhám, ale biatlon je kult, jakási vášeň. Je to něco nádherného a jelikož mi již téměř nikdo nevěří, mám chuť se vyhrabat z bídy a zajet ještě nějaký výsledek. Ach...

Nesmím zapomenout na jeden fakt, který jsem již naznačil ve větě „Myslím na budoucnost“, je to 3. světová válka, která již bublá v hlavách mnoha vysokých hodnostářů. Mnozí říkají, že je to jen otázka času, ale až to vypukne, bude to fičák, přátelé.

Nemluvím jenom o atomových bombách, ale o „pouhých“ bombách hromadného ničení, které tu nad našimi hlavami budou lítat, jak v dnešních dnech sněhové vločky na našich horách. Pesimisticky musím uznat, že bude těžké přežít toto, ale v následném chaosu se jistě bude hodit umět trefit svítící jablko, rostoucí v padesát metrů vzdáleném sadě. Doufám, že se to stihnu naučit...

31. května, 2006 • Sdílet • Zbláznil ses?!