6. srpna, 2006 | #
Nezačalo to ideálně. Když nás Maziho konečně dovezla k Ostrovu hrůzy, zjištění, že mi chybí po kajaku nejdůležitější věc kajakáře, špricka, bylo zdrcující. Vzdát to? Zvedl jsem svůj provinilý pohled ze země směrem k mému dnešnímu vodáckému soudruhu, bylo jasné, že neví, zda se smát nebo brečet. „Myslíš, že chytneš stopa?“
Nakonec jsem ani nemusel. Neuvěřitelné díky patří opět Maziho mámě, která mě odvezla zpět do Hrabačova a mému tátovi, který přivezl zpět k Ostrovu hrůzy, kde již netrpěli přešlapoval Mazi. Že jsem zapomněl i neoprénové boty mě nemohlo rozhodit.
Druh je jasně vodáčtějším, než-li já. S jiskrou v očích se pouští do téměř celého Ostrova hrůzy, zatímco já stojím na břehu, připraven s házečkou poskytnou případnou pomoc při vyprošťování se z neúprosného válce. Naštěstí ji nepotřeboval… A tak byla řada na mně.
Netroufl jsem si na Ostrov, mám se rád. Zatímco černý rodeový kajak ujíždí po proudu, hledajíce místo na zastavení, já si vyhlížím krásné místo na nastoupení. A vybral jsem krásné. Pouze jedno tmavé místo ho skvrnilo – po vyjetí z tůně se musím dostat na druhý konec řeky, jinak poznám sílu jednoho z, až ne přiliž nebezpečných, válců, po čemž jsem netoužil.
Nastupuji, vyjíždím. Tlak krve mi stoupá, vesta vibruje… Vesta vibruje?! Infarkt? Orgasmus? Mobil, uklidňuji se. Blížím se k proudu, najíždím kolmo k němu; já blbec. Neuvědomuji si to a snažím se zachovat klid, marně…
Proud mi strhává špičku lodi, jedu přímo na kámen, za kterým je onen válec(ek). Snažím se zabrat, vší silou! Levá ruka mi však uklouzává k pravé tak, že od sebe nejsou více jak deset čísel. Převracím se! Ač naprosto v záchvatu zmatku, snažím se zachránit. Snažím se ještě zabrat, již je však pozdě…
Není úniku. Eskymák? Co by dělal zde v severních čechách? Již celým objemem těla ponořen v neprůhledné vodě popadám špricku, vytrhávám ji, čímž porušuji mé spojení s lodí. Plavu… Přímo na onen kámen, za kterým je válec!
„Hlavně nepustit Béďovo pádlo,“ přikazuji si v duchu, když se snažím zmírnit dopady již nevyhnutelného nárazu na kámen. „Au,“ zády na před projíždím válec, který se jako nebezpečný vskutku neukázal. Ale kde mám loď? „Poť ji chytit!“ slyším přes vodou zalehlé uši Maziho, který se snaží nastrkat mého malého šedého ďábla do vracáku.
Ono se to lehce řekne, moje relativně dlouhé nohy však nedosáhly na dno. Chvíli se snažím zrychlit plavecké tepno směrem po proudu, záhy to však vzdávám. Po suchu to bude nejen rychlejší, ale především bezpečnější.
Mazi se mi ztrácí z dohledu, mohu už jen přemýšlet, jak si vede v záchraně o moji loď. Nedovedl jsem si představit, jak to udělá… V tom jsem ho však viděl na druhém břehu, jak můj kajak vylévá.
S hrůzou se koukám po břehu. „Hej, kde máš svoji loď?“ křičím přes dunící řeku. Pouze úhoz hlavou proti proudu mi stačil. O vracák vzhůru jsem zahlédl cosi černého placatého; nebyl pochyb, bylo to dno jeho lodi. Ulevil jsem si, ale jak se dostat na druhý břeh?
Proud byl silný. Uvědomil jsem si to dříve, než jsem zůstal bez možnosti pohybu trčet uprostřed řeky. Můj druh mi však četl myšlenky – začal si připravovat házečku.
Chvíli poté již jeden konec provazu letěl směrem ke mně; pěvně jsem ho uchopil. Dva kroky jsem ještě udělal, než mi proud strhl nohy. Zůstával jsem v klidu – vždyť mě drží aktivní horolezec. Zhoupl jsem se do největšího proudu. Úsměv na rtech mi nezamrzal, naopak, byla to celkem bžunda.
Náhle však postava na druhém konci provazu znejistila a o kousek upustil. Další kousek… A další! Až úplně zmizela za kamenem. Já stále odplouval dál a dál. S vypětím všech mých plaveckých sil jsem se vyhnul kamenu, dalšího jsem se chytil. Ani přesně nevím, jak jsem se dostal na břeh, přesto však jsem tam byl.
Smál jsem se, musel jsem. Zprvu trochu zmatený Mazi se začal smát také, ač měl namále… Když jsem byl v největším proudu, začal mu odplouvat kajak. Zachránit kamaráda nebo kajak? Samozřejmě, skočil po kajaku, neuvědomivši si však, že má házečku připlou k vestě. Začal jsem ho stahovat právě, když se snažil dostat svůj kajak zpět na pevnou zem.
A co poté? Luxus! Nedokážu to popsat, jeden z těch krásných vodáckých zážitků, kterých až zas tak mnoho nemám. Vody bylo hodně, vlny byli velké, válce strašidelné. Mazi později začal využívat každé příležitosti k hraní si z vlanami, záhy jsem se k němu přidal.
Ruku na srdce, nešlo mi to, ale bavilo mně to. Strašně. „Proč sedět doma, když venku tak krásně prší?“ prohlásil promočený soudruh s nadšeným výrazem po jedné z peřejích. Nemohl jsem než přikývnout. Vždyť kdo ví, kolikrát se na Jizeře ještě budeme moct svésti…
Článek již byl 5x komentován. Přidej se. Diskutuj! Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
No, a já trotl sem musel sed?t doma, i když bych byl radši s váma :-( Pro? n?kdo už nevymyslel jak vylé?it zran?ní mávnutím kouzelnýho proutku? Aspo? že jelo moje pádlo...
„Hlavn? nepustit Bé?ovo pádlo“ :-D
To mi p?ipomíná jeden vodák, ud?lali jsme se pod jedním jezem, proud náš unášel kdo ví kam, ale také jsem si v duchu ?íkal "Držet pádlo, hlavn? nepustit!" :-) A pak jsme zadkem narazil do n?jakýho špi?atýho kamene, au. Ješt? další den m? bolel :-D
Jo p?kný ?lánek, ale n?jak h?že se to ?te ;-)
Dopln?ní: Po celou dobu naší romantické cesty jsem p?emýšlel o zprávách v rádiou. "P?ívalové dešt? v odpoledních hodinách dramaticky zvednou horní toky n?kterých ?ek," ?íkala paní v rádiu.
Nep?íjde ta vlna? Nezvedne se náhle voda? A ejhle, jet o pár hodin pozd?ji, bylo by to ješt? zajímav?jší - http://www.novinky .cz/domaci/reky-v-krkonosich-uz-dosahly-tretich-povodnovych-stupnu_92366_1adv0.html .
[1] Tvoje pádlo bylo úžasný, moc ti za n?j d?kuji ;)
[2] Ono s tím pádlem je to strašné. Minule jsem v jedné ruce držel pádlo, v druhé kajak a zouvala se mi bota. Jel jsem p?ímo na kámen - co ud?lat?
Pustil jsem kajak i pádlo a nazul si botu. -;))
Pádlo chudák Bé?a chytal ješt? n?kolik stovek metr? ;)
> Jo p?kný ?lánek, ale n?jak h?že se to ?te ;-)
To víš, vyšel jsem z formy, pokud jsem n?kdy n?jakou m?l ;)
Ty woe ty ses zase p?ekonal, a to jsem myslel, že v?tu "Byli to doby t?žké, avšak máme dnes problémy s únikem mo?i? Já, musím se pochlubit, ne, zatím." už nep?ekoná nic.
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.
stany, spacáky, batohy - trička - boty - boty, trička - oleje - povlečení, záclony