Vojtěch Mečíř tadidááá..

První pointy?

!

To vám byla výživa! Už 14 dní se (především psychicky) připravuji na ten slavný Běh po vyšehradských hradbách za dva kredity. Dva kredity se na FHS sakra hodí! A teď todle. Pátek byl hektický a já spolikán uspěchaností spolikal dvě bagety, obrovského hamburgra s hranolkami a večer v hospodě dvě jitrnice. Nic víc, nic míň.

Ráno jsem se po čtyřech hodinách spánku vzbudil a bylo mě děsně špatně. A to ne z alkoholu. Ten jsem večer +/- nepil. Nemohl jsem si vzpomenout, proč mě sakra zvoní budík. Je sobota! Jo – já musím do školy? Ale do jaké? Po chvíli jsem si vzpomněl: mam jet do Hradce s Martou. Co jet? Já mam řídit.

V tu chvíli jsem chtěl na té škole skončit. Stejně ji neudělám; je to asi ztráta času. Nikam nejedu! Po chvíli mi do okna přiletí kamínek. Marta je tu! Už jí chci říct, že nikam nejedu, když v tom ji vidím, jak už sedí na spolujezdcovi. „Můžeš řídit?“ Ten pohled znamenal vše. Tak s tou školou zatím nekončim, no.

Přišli jsme na přednášku a už nebylo místo. Tak zas na schodech. Kantor si tam cosi četl, nikdo ho moc neslyšel a tak místo makroekonomie vznikala volná zábava. Po 15 minutách jsme to skrečovali, Marta byla ještě zelená a mě bolelo furt děsně břicho, a jeli těch 50 km zas domů.

Druhý den to nebylo o moc lepší. Ale ten grog tomu jistě pomohl. Ale to už jsem se ukládal v Praze na koleji do postele. Bylo mě snad ještě hůř. Tak že si jen schrupnu; do tří hodin času dost. Půl jedný? Jé, spim. Půl druhý? Ještě mam času. Spim dál.

Teď je něco po třetí hodině a já vybíhám přímo z postele z koleje. Na metro a z metra na Vyšehrad. Krásný rozklusání, ale ještě cejtim, jak spím. Přibíhám na shromaždiště a… nic jsem neprošvihl. Punkáč si tam chlemtal lahváče a kouřil. Ostatní poslouchali instrukce. Přidal jsem se a dal si malé pivko na probuzení. Takhle si představuji sport.

Celou dobu přemýšlím, jak tu budu oslavovat moje slavné splnění limitu. Nebo naopak jak tu budu chmurnit. Strašně se těším! Zase závody! Vždycky jsem miloval závodění. To už stojím na startu a během Pincovi vsuvky o nějakém ptákovi, co proletěl kolem, si uvědomuji, že na to nemám. Rok jsem nic nedělal! Jo, dobře, těch posledních 14 dní jsem byl párkrát běhat. Ale todle je něco jiného. Něco přes tři kiláky a limit 12:30…

Start!

Všichni vyběhnou jak šílený. Já se držím týpka, co vypadal jako běžec s expíriencema; všichni nás předbíhali. Nějakej blbec vyskočil na hradby. „Jen blbni, vole!“ Ten běžec mi pomalu utíká. Přesto předbíhám mnohé ty startovní šílence. Absolutně nemám představu, jak běžím. Prostě jen běžím.

V druhém kole mě předbíhá holka. Ne a ne se ji udržet. Prdim na ní. Hlavní je doběhnout, přestávám moc, síly docházejí, todle je o zdraví! Už se blíží cíl! Miluju tydle blce, co mě začnou předbíhat těsně před cílem. Mobilizuji své poslední síly a nedávám mu šanci. A má to. A už sme v cíli.

Čas? Jakej mam sakra čas? Nemám prostě tušení.

Snad patnáct minut sedím a vydýchávám. Pokus o vyklucání vzdám po třech krocích. Jdu s ostatními vedle do hospody; punkáč zrovna dochází do cíle. Glády klapou o dlažební kostky, u pasu mu vysí kudla. Za dva grogy jsou výsledky.

11:40! Dva pointy v kapse! Nějak se ani neraduji, ač mě ten pocit zahřívá snad více jak ten grog. I tak zahřát se však raději odebírám se spolužáky do nedaleké útulné hospody… O půlnoci se potácím na kolej. Jo – takhle si představuji sport.

13. října, 2008 • Sdílet • To se mi líbí!