Vojtěch Mečíř miluje smyslno! Navíc..

První zkouška, první rvačka a UHO

!

Jak mě bolí zuby! Je to ale psychické. Určitě. Ve čtvrtek jsem měl jít k mé drahé, milé, ukrajinské zubařce; popletl jsem to však a místo toho šel ježíškovi pomoci převádět mé sny do hmotných podob. A teď mě za to bolí zuby. Na to bych se mohl krásně vymluvit! Právě jsem psal první zkoušku na VŠ, a to z ekonomie. Propadák: jestli to vyjde, tak o prsa mé nejmenované bezprsé kamarádky.

A co je na tom nejhorší? Že to bylo jednoduché. Fakt! Nečekal jsem, že zkouška bude tak jednoduchá – jen kdybych se na to víkend učil. Ale já ne; do učebnice od Roberta Holmana jsem byl zabořen dlouhé týdny, ale poslední víkend to nevyšlo. Přijeli k nám do pohůří Krkonoš Wohnouti a Fixa.

A to vám byla akce. Konečně jsem pochopil, proč je u nás nejčastější příčinou smrti podnapilých utonutí v našich říčkách, kde má člověk co dělat, aby si smočil nohy. Ale o tom až v pamětích. Spíš taková zajímavost: na rozdíl od tonutí místní vesměs bravůrně zvládají střety s vlakem. V tom vyniká jistý syn jisté učitelky, který takový střet dokonce prospal.

Krom bolesti zubů mě poslední dobou trápí sklony k agresivitě: v pátek jsem se popral. Krev stříkala, kosti praskali – no každý známe Wolkera. Agresivitou snad nějak potlačuji již dávno zjištěný propad k exibionismu. Skusím tedy agresivitu vytlačit opět oným exibionismem; tedy tím, že vám onu rvačku ukáži. Budiž:

Nejhorší na tom je, že být ve střehu, dostane ten blbej Bohemkář na čuňu. Dobře, kecám: kdyby chtěl, tak to budou právě mé kosti, které budou praskat. Ale! Zrovna před týdnem mi říkal, že se naučil nový chvat: a tak když mě začal držet a přitáhl si mě k sobě, bylo mi nad rum jasné, co přijde. Tenkrát mi to ukazoval, jen to nedotáhl do konce a já zůstal na nohou. V pátek bylo dílo dokonáno.

Každopádně Yes ájovi patří dík za natočení této historické události. A Míšo, ty naspeedovanej blázne ze Štěpanic! Tady sice vidíš, že jsem to byl já, kdo jistý způsobem zapříčinil tvůj pád do kaluže – avšak byl si to právě ty, kdo na mě skočil a já – mám takový pocit – jsem se ani nehnul. Takže jakýpak copak.

No naspal jsem všeho všudy tři hodiny s přestávkami. Že prý budu přes den odpočívat a večer nastuduji toho Holmana. Odmítal jsem žádost na další akci s vervou vlastní pro jedince tak dychtícího po vzdělání jako jsem já. A uspěl. Sedl jsem si do obýváku, uvařil kafe a… zapnul Harryho Pottra. Jen tak potichounku, jako kulisu.

V tom však tam již byl bratranec pomlčka kuchař s jeho historkami. Tak jsme s Robertem koukali na Harryho a poslouchali bratrance. Že promarněný večer? Kdepak! Den promarněný jest, kdy se člověk nic nedoví. Já se dozvěděl o UHO, o kterém sic většina lidí ví, mě to však přivedlo do stavu absolutní euforie pramenící z krásy češtiny a… a tak vůbec.

A tak zde přeruším mé vyprávění o smysluplnosti průhlednosti vodních hladin a pokusím se o interaktivitu s vámi, drazí čtenáři: slyšeli jste někdo o UHO?

15. prosince, 2008 • Sdílet • To se mi nelíbí!