Vojtěch Mečíř prožívá apokaliptické delírium, které popsal v článku

Psaní pro zaneprázdněné čtenáře

!

„I ty jeden omáčkáři,“ řekne jednoho dne jeden bloger druhému. Co na to druhý? Počítač vyhodí z okna a uteče. Raději uteče někam pryč, jelikož to, co mu řekl ho srazilo na kolena. Už prostě nemůže nemůže dál... Na druhou stranu, existuje východisko. Stačí se smířit s jedním z globálních problémům lidstva – uspěchaností, či zaneprázdněností...

„Jděte k věci,“ znělo jedno z hesel zimmiho článku o formátování na internetu, a ač podobné články nejdou brát doslova, reagoval jsem. Či co více, zafilozofoval jsem, že článek musí mít především ducha... Za čímž si stojím i nyní, kdy mě hlavní vlna filozofie přešla spolu s příchodem mozkomazající druhé poloviny písničky Fix You od Coldplay do mého playlistu.

Avšak, vraceje se k původnímu tématu, musím uznat, že mně jakýsi Ben nahrál krásně do karet. Článek Writing for Busy People sic dával za pravdu zimmiho pravidlům, na druhou stranu, v nadpise nechybělo „for Busy“, „pro zaneprázdněné“...

V Benových pravidlech samozřejmě nechybělo, že...

• hlavní myšlenka by měla být nahoře
• čím víc (systematicky uspořádaných) nadpisů, tím víc adidas
• psát čistě a výstižně se vyplatí (u nás se myslím již vžilo spíše „nebýt omáčkář“)
• dlouhé odstavce jsou na škodu
• seznamy jsou lepší (přehlednější?), nežli odstavce
• zvýrazňování hlavních myšlenek je na místě

Organizovanost se samozřejmě vyplatí, zjednodušuje čtení... Stejně tak jako jsou dlouhé odstavce téměř nečitelné, bez zvýrazňování se dá také lehce ztratit čtenářova pozornost. Všechno beru - adidas je adidas. Avšak omáčka? Je omáčka...

... Proč máte raději svíčkovou od babičky, než ze školní jídelny, když oba kupují knedlíky ve stejné Jednotě?

28. bezna, 2006 • Sdílet • Je to hnus, velbnosti.