MadInBlack

Rakousko alá Dolomity: Jsem IN! ( + Fotky! )

13. září, 2006 | #

Nenosím cool hadry, nemám nagelované vlasy, přesto jsem tzv. IN. Dozajista se sami sebe ptáte, jakto? Inu, byl jsem v Rakousku na ferátách, přežil jsem a nejsem prozatím v důchodu; že stále nechápete? Pán z DO-RE-MI Vám vše vysvětlí… Nyní však neřešte, nepřepínejte – bylo tam krásně!

Ač jsem aviz oval Dolomity, po noční krasojízdě, kdy se nejvíce vyspal brzdový pedál, řidič, dlouho nic a až tam někde v dáli my, spolujezdci, jsme dorazili do míst, kde i krávy navštěvují veřejné záchody. Na zelený trávník exkrementovat jest zakázáno. Ano, Rakušanky nás přivítali v dobových krojích jako za starých časů. „Maj za to dotace,“ odfrk punkově laděný Karel.

1. den: Grosser Priel

Ospalá nálada, očekávání v krvi. Vyšli jsme vstříc té hoře s křižem, Grosser Prieleru, s úsměvem, samozřejmě. Již záhy nás úsměvy přešli. Bylo jasné, že jsme nepřišli jenom zdolávat hory se stéblem trávy v zubech. „Tak to tady rozběhnem,“ zvolal trenér. Co jsme mohli dělat? Běželi jsme. Až pod kopec, kde jsme strnuli úžasem – byl to kopec.

Úvazky však zůstali v batohách klidně ležet, do skály bylo ještě daleko. Přes dvě hodiny, jak jsme se na vlastní kůži, pot a puchýře později dozvěděli.

„Funker Voght,“ prohlásili jsme svorně pod skálou, kde již jištění bylo více než nutné. Za svitu slunce, natěšení, schvácení, do sedáku však již oblečení jsme se vydali na strastě příkrou cestu.

Pití ubývalo, zem se zmenšovala, nálada houstla. Nebylo moc síly. 4 hodiny cesty do kopce ke skále nám ubralo hodně sil, především těch psychických. Navíc tu bylo něco, co v již prolezených Dolomitech bývalo jen zřídka – žebříky. Ať příkře nahoru či rovnou v převisu. Nikdo je neměl rád a nikdo také v těchto těžkých chvílích nezapomněl na Mardyho: „Žebříky nikdy nevedou až do nebe, říkal si, jenom tak pro sebe…“

Až neuvěřitelné se zdáli situace na každém traverzu za roh skály. Ty sklíčené výrazy, nadávky, to sražení do kolen, které bylo vidět na každém, který s nadějí očekával kříž na vrcholu hory, či alespoň náznak vrcholu.

„Chlapí, víte co je nejhorší?“ řekl za mnou lezoucí soudruh, otočil jsem se na něj; stál na stejném místě, jako tento pán, „Mně už ani nevadí ta výška pod náma… A to tu stojím na nějakym koliku.“ Koukl jsem se pod sebe. „Hmm… Znám ten pocit, Karle, znám.“

A tak to šlo dál a dál. Nejspíše se nikdo moc nebál, všichni se soustředili jen na další krok. A další. Mezitím uprchlivší trenér na nás z hůry nervózním zvolal; že prý se blíží bouřka. A vskutku, nad Dachsteinem se tvořily mraky těm bouřkovým dosti podobné. Zrychlili jsme… A blížili jsme se.

Již byl vidět kříž. Davem 11 lidí koloval poslední půl litr čiré vody. Každý si pouze lokl, ani to ne. Na vteřinu tak uhasil plápolající žízeň, poté pokračoval, musel; kříž se blížil, bouřkové mraky možná také.

Krok, další… Vrchol!

Žádné úsměvy, žádný jásot. Unavené hydratované obličeje upřeně sledovali pouze jedno – kříž. Nebyl však zajímavý, byl červený. Žlutá cedule na něm však hlásala 4 hodiny k autu, 2 k chatě na úpatí, kde byla voda. Hodně vody.

Nohy se mi pletly, o kameny zakopávaly. Někdo běžel, já na to neměl. S bandou hypofondrů, kterým kolena běh ani nedovolila jsem hodinu a půl klopítal k chatě, kde rakušané se zlatavým mokem na nás koukali jak na zmoklé slepice oknem. Nevnímal jsem se, ostatní také ne. Vběhli jsme na záchody, načepovali litr a půl flašky… a pily.

Žbluňkání se rozléhalo celým údolím… Nebýt to tak , exnem celou studnu. Studené to však bylo a my jsme neměli čas rozehřávat zmrzlé hrtany, museli jsme již v poklusu pokračovat dolu.

Dole, až u auta, jsem si sednul. Karel lehnul, ani punkové srdce (či hlava) ho po 10 hodinách chůze a lezení na nohou neudrželo. Večeře (těstoviny s vajíčkem) se již blížila, já hleděl na řeku. Studenou řeku. Vykoupat se či ne? Tento moment si pamatujte: opláchl jsem se, někdo do vody dokonce bez okolků skočil. Na to jsem já neměl…

Omyt, najeden a unaven jsem nasedal do auta, mířícího směr Ramsau, Dachstein.

2. den: odpočinek? Co?

Vzbudil jsem na kamenité cestě v lese. Ve stanu. Z minulé noci jsem si toho moc nepamatoval, vše bylo zaneseno kyselinou mléčnou. Promnul jsem oči a pokusil se vstát, neúspěšně. Na třetí pokus, kdy jsem prokřupal všechny klouby, protáhl všechny svaly jsem vylezl ze stanu; voda na čínskou polévku již čekala. Nikdy jsem ji neviděl tak rád.

Nebyl jsem schopen koordinovanějšího pohybu. Naštěstí jsem nebyl sám, na hory jsme prostě nemohli. Tak proč si nedát výběh? Z Ramsau přímo na chatu Dachstein Südwandhütte, která je ještě o 30 min chůze vzdálenější, než samotná dolní stanice lanovky na Dachstein.

Převýšení cirka 600m; délka? Netuším… 45 minut jsem to běžel, dolů až na biatlonovou střelnici, kde jsme nalezli dočasné útočiště, to poté byla snad hodina a půl běhu s chůzí. U auta jsem lehl nevnímaje nic, natož svět. Pouze těstoviny s mákem jsem zhltl.

3. den: Dachstein! (der Johann)

Jak v kuřácké doupěti to vypadalo příští den ráno pod plachtou u tamního fotbalového hřiště. Ale po vzoru Sanka jsme nic nekouřili – to pouze horský vzduch ukázat svoji sílu, a že ji měl. Avšak zima, nezima, cíl byl jasný – jeden z vrcholků souhoří Dachstein. Lanová dráha za nekřesťanské evropské peníze pro nás byla tabu, to feráta Der Johann se na nás již usmívala.

P rý 800m převýšení, nejdelší feráta v Alpách; obtížnost D/E, přičemž E je nejtěžší. Tak proč si opět z Ramsau alespoň na dolní stanici lanovky nevyběhnout? Naštěstí zvítězili zkušenosti nad mladistvou nerozvážnost – poklus strmým kopce jsme si zpříjemňovali vtipy, přičemž králem okamžiku byl především již zmiňovaný Karel: „‚Medvědě, řekni věž!‘ ‚Věž…‘ ‚Do prdele běž!‘…“

Fyzicky vyčerpán, psychicky doražen faktem, že celou cestu ponesu batoh pro dva sám, jsem spolu s ostatními vyrazil na cestu. Opět slunce, opět krásně. Dobrou náladu nám nezkazila ani neviditelná branka, ani úseky skal, na níž jištění nebylo a pod nimiž jsme se neradovali.

„Vy jste klub horolezců,“ navázal na globální konverzaci o bláznech, kteří minulý den zdolali Johanna bez úvazků (ženský brečeli, němci nadávali, atp.; no prostě magoři), chlápek pod nástupem. „Ne, my jsme biatlonisti!“ řekl jsem hrdě již připraven k připnutí na ocelové lano.

Po pár výškových metrech, hned pod příkrým masivem, jsme mohli pouze polemizovat o tom, zda Johann byl jediný stavitel této cesty, který obtížné natahování lan nepřežil nebo naopak ten, který jediný přežil. Převis před námi dával za pravdu spíše druhé variantě, přesto jsme ho zdolali, i s obtížemi.

Nebyly tam žebříky, naštěstí, byly tam stupy; koliky zatlučené do skály. Nevím, co bylo horší – po příkré stěně vedlo obojí, a obojí vyčerpávalo. Vody bylo dost, ale sílu nedodávala. Odvahu také ne. „Lamo? Bojíš se?“ ozvalo se z hůry. „Ehm… Mít na to sílu, tak se poseru!“

Pousmál jsem se, byl jsem na tom však podobně, né-li stejně. Ale strach to byl úžasný, naplňující, povzbuzující. Šel jsem dál, lez jsem dál… Až jsem to viděl – vlajky na vrcholu; byly blízko. Ti co neodolali a zkrátili si cestu přišli o krásnou díru na konec. 300m pod nohama, minimálně.

A už vrchol, fotky, úsměvy. Únava dneska nebyla znát, ač vysela ve vzduchu. Omýval nás svěží ledovcový vítr, po jehož stopách jsme se vydali k horní stanici lanové dráhy, vedle níž již vedla zajištěná cesta zpět. Dát 15 eur za lanovku nás napadlo pouze letmo; boty plné ledovce nás hold vedli jinam, z kopce.

Dlouho z kopce.

Až tam dole, po téměř dvou hodinách, jsme mohli sledovat záchranou akci na stěně mířící k vrcholu – Medicopter 117 hadr. Bohužel, i v televizi to většinou končí šťastněji. Člověk si uvědomí, že v horách se může stát cokoli. Byl jsem rád, že ticho po zjištění stavu „zachráněného“ rychle ustalo. Nesmí se o tom moc přemýšlet, prý.

4. den: „výlet“ po vrškách souhoří

Zůstali jsme v Ramsau, pod plachtou. Bylo tam nádherně, opět však zima. Na věci předešlé jsme zapomněli, museli jsme. Vyrazili jsme dříve; čínská polévka nás (opět) ráno vzpružila. Musela, čekalo nás to znova – běh na dolní stanici.

Ale kam se ztratila ta rozvážnost? Ty zkušenosti? Kamzíci, ba i postarší slečny v dobových krojích (co za to maj dotace), na nás hleděli, jak na mastné fleky, linoucí se prostorem. Nebyli daleko od pravdy. U lanovky, u auta, jsem popadl z posledních sil dech, poté baťoh a následoval ostatní.

Vyrazili jsme na opačnou stranu, než v minulých dnech. „Sakra, cesta končí. Obraťte to!“ ozvalo se po půl hodině chůze do kopce. Mnohým se vybavili vzpomínky na podobnou akci před dvěma lety, kdy jsme po náhorní plošině bloudili přes hodinu. Důvod? Trenér, ten samý jako nyní, měl obráceně mapu.

Historie se naštěstí neopakovala. Sutí jsme vylezli do horského sedla, kde jsme pili, jedli, v duchu oslavovali. Ale byl opravdu konec? „Jdem dál, támhle nahoru,“ ukázal prstem náš cheef na nedaleký vysoký vrcholek. „Pfuu,“ ozvalo se z davu uznale.

Bez pití, bez jídla. „Mě to nebaví, je to pochodák!“ vřískal Gunar z chvostu pole. Měl pravdu. Šli jsme, ač zajištění, po vrcholcích hor. Ten zmiňovaný vrcholek byl pouze začátek, jeden z mnoha. Následoval další, další… A další. Udržet si mravní pohodu po 3 hodinách chůze, které další tři hodiny chůze předcházeli bylo téměř nad naše síli. „Dokud se zpívá, ještě se neumřelo,“ opakoval jsem si pokaždé, když jsem slyšel celé spektrum žánrů ze všech koutů vrcholků.

Bez pití, bez jídla. Pouze půl Kit Katu odvrátilo mojí záhubu těsně před posledním vrcholkem. Ano, posledním… Poté už jen sestup, běžecký sestup. Běželi jsme. Po kameních, po cestě, mimo cesty. Jen co nejrychleji být dole, alespoň u chaty, kde byla voda.

Poté již u auta, kde bylo jídlo. Gulášová polévka po ranní polévce čínské a pár tyčinkách bodla. Ne však tak, jako dvě bagety na české pumpě… Jeli jsme domů.

Hlavy plné vzpomínek, těla plné kyseliny mléčné v zatuhlých svalech. Sedačky v autě nikterak pohodlné, nám stačili – letošní „Dolomity“ se povedli, dost se povedli. Ještě nyní sedím a téměř spím, nemůžu se hýbat. Stejně jako těsně po příjezdu přemýšlím o jediném, o koupeli.

Už víte, proč jste si měli ten okamžik zapamatovat?

---