Vojtěch Mečíř

S Jackie nemocen, do kolen téměř sražen

!

Je to osud, možná úděl. Břímě, které se projeví téměř vždy před zimou. Tedy, možná i jindy, před zimou je to však znát dvojnásob… Celé jaro, léto i kousek podzimu většina zimních sportovců tvrdě trénuje, někteří poté onemocní. Že jsem opět mezi těmi nešťastníky mě nepřekvapuje, zvykám si již třetí rok. A ani mě to nezdrcuje; vím, že na proleželé chvíle tělo návratem do tréninkového zatížení záhy zapomene…

Jakmile jsem se ráno probudil, chtěl jsem jít do školy. Včera jsem tam nebyl, bolelo mě v krku; dneska jsem tam chtěl. Chtěl i přesto, že ze tří hodin píšeme dvě písemné práce – němčina, kterou ovládám asi jako němec češtinu, a dějepis, kde mam jistotu pouze v nejistém výroku Jana Lucemburského: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“

Začal jsem si balit věci do školy, vášnivě házet do batohu tři sešity; do kapsy jsem si strčil propisku. Byl jsem však na vážkách, v krku mě bolelo. Vyléčit to za pochodu? Asi by to šlo, říkal jsem si.

A nebo také ne.

S Jackie u místního šamana

Deset minut po sedmé ranní hodině bylo když jsem přišel do ordinace místního šamana, kde mě uvítala plná ordinace. „Včera bylo zavřeno,“ vysvětlil mi dav situaci.

Čekání bylo dlouhé, nekonečné. Lidé se pomalu střídali, já tam stále seděl. Hodinu, hodinu a půl. Zděšen fakte, že i literární barbaři, nepřečetše Mládí v Hajzlu, ani jinou povinou četbu, upjatě listují v časopisech, chopil jsem se z obavy odtržení od společnosti magazínu nejbližšího, Jackie.

Zprvu jsem chtěl pouze listovat, prohlížet si obrázky slavných. Zavzpomínat na Sámera Issovího, který mimochodem tehdá, kdy bylo číslo aktuální, chodil s jistou Agátou, dcerou Veroniky Žilkové… A, o velikonocích to bylo, jak mi napovídá Květa Fialová: „O velikonocích je nejdůležitější zelená!“ zdůrazňuje.

Celebrity necelebrity, příběhy obyčejných lidí přitahují více.

Babička, nadšená ze svého jediného vnuka, u titulku „Mysleli si, že jsem gay!“ mě nemohla nezaujmout. Oči mi téměř nezůstali suché, kdy jsem cítil tu bezradnost oné milující paní, která vypukla hned poté, co se dozvěděla, že její vnouček je za jeho zády označován okolím slovem „gay“. O to větší však poté, co se dozvěděla význam slova „gay“.

I přesto, že hoch utekl z domu, když se ho otec zeptal, zda je opravdu na kluky, vše dopadlo dobře. Prozíravý mládenec si to zamířil přímo na disko, kde si vylil srdce krásné slečně, jejichž následující láska přesvědčila všechny o jeho pravé orientaci.

Musel jsem se vysmrkat, ač rýma nepatří k symptomům mého trápení.

Přenést se přes tento zásadní příběh mi pomohla až soutěž o liposukci za 20 tisíc, jejíž uzávěrku jsem však prošvihl. O 8 měsíců. Jo, když se nedaří, tak se nedaří…

Pochybnosti o smysluplnosti mé činnosti, posléze i existence celého magazínu, mě vyvrátil muž, kterému Jackie zachránila lásku přes inzerát: „Nevěděl jsem, co na schůzku uvařit, tak jsem si koupil Jackie a vybral jahodové koláčky. Slečna byla nadšená a poté, co jsem ji Jackie ukázal, strávili jsme krásný večer listováním v něm.“

Naštěstí jsem již byl na řadě, po dvouch hodinách. Doktor měl jasno; už když mě viděl, začal psát přípravky proti bolesti v krku…

Život bez citrónu?! No to snad ne…

„Tohle dvakrát denně, nemíchat s ničím kyselím. Ono se to spolu nemá rádo; pak to vytváří…“ zasekl se zjevně unuděný lékárník. „Jako vůbec?!“ zděsil jsem se. „Ehm.. prosím?“ zvedl pohled postarší pán za pultem. „To kyselé, to nesmím… nikdy?“ snažil jsem se naznačit zoufalou situaci, ve které bych se ocitl bez citrónu, pomeranče či alespoň kyselých rybiček. „No, bereš to ráno a večer“ zamyslel se, „tak v poledne si můžeš dát pomeranč…“ „… A taky o půlnoci,“ rozvíjel jsem zamyšleně naději. Lékárník přikývl – hodný to pán.

Putování sportovce s bolavým krček obvykle směřuje do cukrárny; dnes však ne. Všechny úspory jsem nechal v lékárně. Situace byla až tak vážná, že jsem i ve školním bufetu musel zaseknou sekeru. Bez zapečené housky by bylo mé čekání jako guláš, který je bez cibule jako… No, nebudeme to dále rozvíjet.

Začít si číst leták od léků je vždy nápad špatný, až zavrženihodný. Ale neubránil jsem se… A lituji. Minimálně mě znervóznili vedlejší účinky jednoho z léků na bolest v krku, kde se mezi latinskými názvy objevila i problém, mě vcelku známí – bolest v krku. Že by ironie osudu?

Vzpomínky, naděje a sny

Zazvonilo. Zastrkal jsem léky do kapsy a vyrazil za paní třídní učitelkou.

Nemohl jsem z hlavy dostat hodinu Teorie sportovní přípravy, kde se mě zeptala, jaký mam výkonnostní cíl. V agónii nulté hodiny jsem tenkrát odpověděl značně nepřítomně „nevím…“ Byla to chyba.

„Jak můžeš nevědět? Přece musíš vědět, co chceš letos dokázat!“ vzbudila mě. „Víte, já budu nemocnej nebo si zlomím nohu,“ snažím se vysvětlit moji odpověď obkročmo. To, že se obávám, že mé výsledky nebudou nejlepší jsem rozvádět nechtěl. „Co že?“ zahřměla, „tak se asi musíš snažit, abys nemocný nebyl! Tak co?“ „No, tak asi dostat se na EYOF,“ zvolil jsem si metu nejvyšší. Jí to uspokojilo, mě to nedalo spát. Opravdu tam chci.

Naštěstí pospíchala. Pouze jsem směrem k ní zvolal, že jsem nemocný a že zítra se nedostavím; jen aby to věděla… Zakývala hlavou a zmizela v davu.

A co teď? Budu doma, nemocný. Sedět, ležet, přemýšlet o EYOFu, o Bobr cupu. Shlížet celé spektrum telenovel a pochybných odpoledních seriálů… Nebo že bych konečně začal číst? Že bych se pokusil najít nějakou klasiku v naší skromné knihovně? Máme my vůbec knihovnu?

26. září, 2006 • Sdílet • Chce se mi spát.