Poslední články ze sekce
- My, rafťáci
- Ílias v obrazech
- Trutnov 2008 očima zamlženýma
- Sršeň
- Děkujeme, že jste si vybrali naši společnost
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.
30. května, 2008 | #
Tak. Jsem podělán až za ušima. To bylo večer,
teď ráno jsem tak ospalý, že si to nějak neuvědomuij. Né že bych se
neučil – a né že bych se učil! Prostě jsou věci, kterých se bojim. Je
pár… ehm… desítek otázek, v kterých si nejsem jist. Ač toto píšu
vlastně včera, za chvíli vycházím. Kobi, který maturuje za mnou, se pro
mě má stavit. Celé odpoledne je kdesi a ani jeho otec neví kde. Mám jeho
kravatu, tak se snad potkáme.
Čeho se bojím ponejvíce? ZSV. Nestíhám se to učit, ač mě to baví. Ležím celé dny v češtině, v které již mám takový zmatek, že nevím, zda náhodou Jan Hus neinkriminoval k homosexuální odnoši fašismu. Zda-li Labyrint světa a ráj srdce nebyl pouhým komančským schématismem.
A když si jsme u toho ZSV, dovolím si na úvod mé sbírky básní, k níž se jistě ještě vrátím, jednen dosti naivní kousek právě z tohoto předmětu:
Ptáte se, jak to s těmi básněmi začalo? Četl jsem si Buřiče, mojí vysněnou otázku. Učil jsem se Perspektivu od pana Gellnera a do toho mi kdosi psal. Bůh ví, kdo to byl. Ale v té euforii jsem mu (ji) opět odpověděl, jaká to bude děsná sranda. K tomu mě napadl první rým. A začalo se to hýbat:
Ano, maturuji i s matiky. S celého srdce se omlouvám mému matematikářovi za tak neformální oslovení, avšak – prostě to tam vlítlo. Dostal jsem se hold do extáze. Nadšen touto relativně dosti podprůměrnou básní jsem pokračoval v mé tvorbě dál. A zrovna tu na stole ležel Viktor Dyk:
Báseň na úrovni, viďte. Za nedlouho jsem jí naštěstí alespoň rozšířil:
To už se to začalo rozjíždět. Buřiči mě přivedli na myšlenku složit něco o našem ctěném panu profesorovi češtiny. A tak vznikla ta nejumělejší báseň; respektive zprvu spíš takový hrdinský epos:
Přečetl jsem si však tuto báseň a zjistil, jaký je to naivní blábol! Naštěstí stačilo málo a vše se uvedlo na tu správnou rovinu:
Ale pryč od samotné zkoušky. Pojďme k učení. Z té euforie jsem se učil do pozdních hodin večerních a tak ráno přišli na řadu drogy:
Co bylo ale vskutku nejhorší byli ti, co už to mají dávno za sebou. Samý statusy plné oslav a radosti. Nedalo mi to spát až mě do útrob mých spojů mozkových vnikl následující verš:
K tomu ještě Topol, hajzl. Jak se učil! On se asi fakt dost učil a dneska, respektive tedy včera, to sic dal, ale na to jak se učil? Brrr. Nezvedl mě náladu, natož sebevědomí.
Již se blížíme ke konci. Nebojte. V pátek mám pomaturitní večírek a hned v sobotu přímačky na UK FHS… Když jsem to říkal asi pětisícáté osobě, v mžiku mě mžikl verš, jenž je svým druhem sic stejný, jako epitaf Jiřího Wolkera a básní řady dalších dávno mrtvých básníků, přesto mi nějak nesedí. Ale mám ho rád.
Konec. Konec dnešního poetického okénka. Nevěděl jsem, jak se rozloučit; nakonec to opět přišlo samo. V následující verších jsem spojil tři jazyky a to naštěstí maturuji jen z jednoho z nich. Co říci v posledních slovech prozaických? Snad jen: kéž by pojem maturant znamenal to samé, jako ODmaturant.
Článek již byl 2x komentován. Přidej se. Diskutuj! Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.