Vojtěch Mečíř prožívá apokaliptické delírium, které popsal v článku

Sobotní poledne u TV Hattriku

!

Již se jako kdysi nebojím pyšně zvolat, že každé sobotní odpoledne, pokud to jen trochu jde, trávím u počítače. Venku hezky, ptáci zpívají. Já zde schován za dvouvrstvými okny před reálným světem fandím, jako ani při hře Sparty ne. Proč? Moji kluci (891663) totiž, na rozdíl od kluků v rudých dresech, hrát fotbal umí, i když se poslední dobou trápí věru dost.

První bod letošní sezóny je jen slabou útěchu pro team, který minulou sezónu skončil na druhém místě v páté lize, kde nyní figuruje na místě předposledním. Na místě, které zaručuje sestup.

Ale zpět k dnešnímu utkání, v němž mě jako celou letošní sezónu trápila jak pekelně slabá záloha, tak nevyrovnané výkony útoku, který by jistě měl mít na kontě gólů více, než má. Na druhou stranu, utkání proti FC Ravens začalo překvapivě dobře. Zdaleka nezaplněné ochozy Hrabačovské křižovatky viděli v 23. minutě krásný gól Ľudovíta Šimečeka, který tak učinil první krok ke krásnému výsledku.

Při sledování šancích na TV Hattriku mě poté stávali vlasy naprosto všude. Nepřímé kopy z velkého vápna byly na každominutovém pořádku na obou stranách. Jednou úspěšně zakročil domácí Sylvestre Lignier, podruhé hostující zachránila tyč, jejíž cinkání se hrabačovským údolím rozléhá ještě nyní. Domácí hrabačovské mužstvo, složené z ještě né zcela zdravých hráčů však mělo před sebou nelehký úkol – ubránit se mužstvu, které systematicky ovládalo střed hřiště.

Již to vypadalo, že vše dopadne tak, jak si všichni hrabačovští srdcaři přáli. Běží však 84. minuta, míč je na levé straně. „Kde je sakra Olaf?!“ zahřmím, když Jan-Riemer Adam z teamu dnešního soupeře postupuje směrem k bráně neobtěžován naprosto nikým, natož jedním z mých obránců. Již však vidím, jak se u středového kruhu rozbíhá hráč, který si dozajisté něco uvědomil. „Přidej Olafe!“ řvu neztráceje naději na mého levého obránce. Povzbuzován mým, již zmiňovaným, křikem se blíží protihráči – skluzuje.

Míjí však jak kotníky protihráče, tak míč, který Jan-Riemer stíhá přihrát blíže nespecifikovanému spoluhráči, který číhá na rohu velkého vápna. Co s ním udělá? Nerozmýšlí se. Olaf Ruderblatt již pouze sleduje, jak si Jan-Riemer nabíhá na krásnou přihrávku za obranu, jak jde sám na Silvestra Ligniera, jak má Silvestr smrt v očích.

Chytání mu poslední dobou nejde, on to ví. Jan-Riemer však ne. I přesto však kanonýr z teamu FC Ravens posílá mířenou vyrovnávací střelu k tyčce. Silvestr se pouze dívá a... brečí. Neví co dál, chce odejít. Ludmil Vrzal, skrývajíc své zklamání, mu v tom nakonec zabraňuje. Společně dobrání zápas, který mohli vyhrát. Kterým si mohli usmířit fanoušky, zvednout si náladu, sebevědomí.

„Na druhou stranu – lepší něco než nic,“ uznává tiskový mluvčí na konferenci, kde se mu stále daří vštípit sponzorům, že hrabačovský team je na tom dobře, ač není. Bohužel.

20. května, 2006 • Sdílet • Chce se mi spát.