Vojtěch Mečíř je ohromen jsoucnem!

Sorry, autogramy až na letišti

!

Nevím, zda mě více štve to, že mi není dobře nebo to, že ač mi není dobře, jsem zdráv. Při slovech: „nic ti není, jen si potřebuješ odpočinout,“ si člověk nemůže nevzpomenout na americké filmy. Na americké přepracované managery, navštěvující psychology a fitness centra. Samým zamyšlením jsem cestou domů vylouskal 10 deka lískových oříšků. Co si asi museli myslet kolemjdoucí vidíce zahalené individuum opírající se v intervalech o lampu?

Ono totiž, jedním skusem rozlouskne oříšek pouze veverka a Chuck Norris. Až když se otevírání pomocí dlaně a lampy začalo podobat masochistickému rituálu plného krve a výkřiků, rozhodl jsem se klesnou. Dej bůh slávu tomu, kdo vymyslel špičáky; stačilo do oříšku udělat díry jimi a následně ho rozpůlit stoličkami. Ale na dva skusy? Vidět mě Chuck, mávl by opovrženě rukou. Čímž by mimochodem zabil všechno kolem sebe. Ach.

Ale kde jsem to začal? Jo, američtí manažeři.

Je pravdou, že poslední dobou to bylo peklo. Ve čtvrtek jsem psal čtyři písemky a 1× jsem byl vyzkoušen. Až na středeční učení to bylo vcelku romantické, zvlášť poté Dějepis; reformace.

Po deseti minutách nalézám třídu 1.A. Udýchán a zpocen vcházím do třídy, kde mě přivítá bouřlivý potlesk a nadšené pískání. Přemýšlím, zda utéct, nakonec si mě nejmenovaný profesor posunky přivolá k sobě: „Ano, tady je!“ povídá vzrušeně ke třídě plné slečen s občankou, „několika násobný mistr světa v… Ehm, co že to děláte?“ „Kuželky,“ odpovídám naprosto rozházen situací. „Ano! Navíc ty kuželky sestřeluje pistolí!“

Nadechuji se až když se posadím; vydechuji jakmile dopíši písemku a zvedám se k odchodu. „Co bude s tou autogramiádou?“ zvolá jakási holka z druhé řady, podávajíc mi sešit. Sešit byl však pro můj drahocený podpis vskutku až odpudivé místo zvláště poté, co se při dohadování autogramiády ozvaly hlasy, tázající se, kam ty autogramiády budu rozdávat. Musel jsem tedy vytáhnout otřepanou, již až trapnou frázi: „Sorry, autogramiády až na letišti.“

Že by mě položilo toto? Asi. Můj organismus si na slávu asi nikdy nezvykne.

Btw.

Opojen úspěchem mého češtinářského umu jsem si hodil pod nohy klacek o průměru Barrandovského tunelu. O tom jsem chtěl také mluvit. Totiž, přihlásil jsem se na olympiádu v českém jazyce! Zimmi, netlem se tak blbě – to není vtipné.

Na druhou stranu…

1. prosince, 2006 • Sdílet • Nádhera!!!