Vojtěch Mečíř je ohromen jsoucnem!

Tak jsem se udělal, ač ne na kajaku

!

Upozornění: Následující text není určen pro rodibnérodinné příslušníky, děkuji ;)

Jizerka, jeden z přítoků již úspěšně zdolané Jizery, je výzvou každého vlastenectví plného Hrabačováka. Je to řeka, která je v létě okupována každým z nás. Avšak je to také řeka, v niž směrem ke krkonošskému pramenu přibývá pro vodáka zajímavých míst, různých kaňonků, či peřejek nevyjímaje.

Nejel jsem na kajaku a jsem za to rád. Personální oddělení mi to nedovolilo, ale bůh ví, jak to dopadlo... Užíval jsem si tedy na pálavě s bratrem, který však, jako správný háček mohl za vše.

Háčku, kántr, woe!

Nesehranost se však projevovala již od hotelu Skála, kde jsme se sněhem probrodili k horskému, neuvěřitelně studenému, potůčku, který jsme s chutí osedlali, vstříc novým zážitkům. Nebyl jsem zvyklý na pálavu, na háčka pak zvlášť, když poté byl navíc líný, neštěstí na sebe nedalo dlouho čekat.

„Kááántr!“ řvu na háčka a jeho ve vodě položené pádlo. „Woe, dělej něco,“ nevzdávám se naděje, že stihneme pálavu zastavit před, již o téměř neviditelnou kládu zašprajcovanými, předjezdci. „Sakra! Objedem je z leva,“ volím alternativní variantu. Háček přikyvuje.

„A, my tu jen projedeme,“ kývám ironicky na zašprajcované předjezdce, který mi však odpovídají vyděšeným výrazem. Kláda, o kterou se zasekly, byla jejich tíhou posunuta tak, že proud nyní tekl pod ní. Tu již však háček panicky vyskakuje z lodi, když se příď lodi zasekává pod kládu. Následuji ho...

Loď se sešrocovává pod kládu, kde je ale kláda další – nepodplave je. Předplavci se již dostali na nohy a plavou na pomoc. Opatrnými kroky se dostávám přes proud, který mi bere nohy, na břeh, kde poté, co se mému háčkovi podaří vypáčit svojí nohu ze sevření lodi a oné klády, sleduji snažení o vyproštění dvou, dohromady asi o 300 kg těžších, spolubojovníků.

„Dik,“ poděkuji po vyproštění naší lodi, smějíce se přitom na bratra. „Jo jo, nádhera,“ přikyvuje. „Ale je to vcelku prudká sviňa,“ dodává. Nemohu jinak než nesouhlasit.

Bod „B“

Přibývajícími metry, projetými úseky a přenesenými kládami mě začíná být čím dál větší zima. Koneckonců, na rozdíl od ostatních neoplenových mužů jedu pouze v trenkách, v botaskách a nepromokavé bundě. Voda mi začíná připadat teplejší, než vzduch... Avšak, ve výkonu řízení mě to nebrání. Narozdíl od háčka, který je stále více a více línější.

Relativní tišina, která někdy po peřeji přišla, byla místem odpočinku, avšak ztráta pozornosti je to největší nebezpečí. „Dělej tam něco,“ řvu opět do předních míst pálavy, když po levé straně toku míříme přímo na hustý keř, vyčnívající z břehu. Výjimečně poslechne a přitáhne pádlem tak, že se přední část lodi dostane z přímého směru na keř. Již mu nehrozí nebezpečí, tak opět pokládá pádlo, jenže já, jako kormidelník, stále jedu na keř. Nemohu pádlovat, po své levé straně mám zídku. Mou jedinou záchranou je háček. Musí zabrat pádlem, aby mě z toho dostal... Otevírám pusu snaže opět zařvat, je však pozdě. Husté větve keře mě přinutí „vystoupit“ do vody...

Nadechuje se horského vzduchu, jakmile mě vesta vynese nad hladinu, sleduji bratra, kterého však nikterak nerozházelo, že ztratil kormidelníka. S pádlem položeným ve vodě se kochá chvilkovou tišinou... Když v tom se obrátí, chvíli udiveně zírá, poté se upřímně směje. Smích se snažím opětovat, i když při tom polikám tuny znečištěné horské vody, když v tom vidím mého osamoceného háčka se ztuhlým výrazem, jak přemýšlí, co dál.

Obdivuji, jak krásně dokáže sám sjet cirka půl metru vysoký schod, když si uvědomím, že mám svých problémů dost. Postavit na dno nejde – proud se stále zrychluje. Ještě s chladnou hlavou zachytávám kamene těsně před schodem, avšak co dál? Na břeh se nedostanu. Musím skočit!

Skočit další metr, abych přeskočil válec. Neváhám, ani nemůžu. Proud mě strhává dál, tudíž se odrazuji a letím. Poučky a příručky jsou ty tam. Místo abych nohami napřed odpružoval kameny, drhnu jimi o dno tlamou vpřed. Nepřemýšlím o absolutní záchraně, mezi každou vlnou se snažím s vodou přijmout alespoň trochu kyslíku. V tom si však přes vodou zamlžené oči všimnu soutěsky předemnou. Je mi jasné, že tam až se dostat nemohu...

Řeka mi však pomáhá. Proud se stáčí směrem k levému břehu, kde se chytám kamene. Mrznu. Téměř necítím nohy, avšak přes relativně stále silný proud se dostávám na břeh. Bolí mě koleno, trochu. Nevšímám si toho, jdu. Jdu až na břeh. Na kámen, kde zjišťuji, že jsem ztratil botu a z nártu mi teče krev hned z několika zdrojů. Již však koukám po opuštěném háčkovi...

Na druhém břehu se na mě již trochu vystrašeně směje, naštěstí. Svorně se z obou břehů koukáme na soutěsku a následný válec, před kterým jsme oba zastavili. „Ten by mě už nepustil,“ snažím se překřičet šum vody. Háček uznale přikyvuje, ptejíce se, co dál?

Stojím absolutně zmrzlý na osamoceném kameni na břehu, který je však vyvýšen dva a půl metrů vysokou zídkou. Nemám sílu vylézt nahoru, Natož cit udržet se vyčnělých kamenech oné zídky. „Hm, sakra... skoč pro ty vepředu, já se odsud nedostanu,“ smutně uznávám. Háček uposlechne rozkaz a rozbíhá se...

Zachráněn, umrznut, zklamán...

Sedám si na můj záchranný kámen, v čemž zpozoruji bouli na zkrvaveném koleni. Obrovskou bouli! Rychle si vzpomínám na anatomii člověka, zda-li to není nějaká kost. „Není, snad,“ utěšuji sám sebe.

Po snad půl hodině však již vidím nad zídkou vytlemenou tvář mého háčka, následovanou udýchaným obličejem jednoho z předjezdců: „Nám ujela loď,“ oznamuje mi. Neubráním se smíchu, který mě doprovází až na teplý asfalt, který je mým cílem ihned po vysvobození. Klepu se zimou a smíchem, avšak vím jedno, nemohu dál.

Tím, jak postupně rozmrzám mě boule na koleni začne neuvěřitelně bolet spolu s celým kolenem. Zima je mi však stále větší a větší, s úlevou přivítám doprovodné vozidlo, které ještě půl kilometru po proudu lovilo uplavanou pálavu, na niž však její členové, ač z mnohým koupáním dorazili až do cíle.

My ne. My jsme jeli autem, z nehož jsem později ani nemohl vystoupit, jelikož má noha nemohla změnit polohu, již jsem však alespoň věděl, že je tou pouze otok. Neúspěch, avšak zkušenost pro příští rok, kdy sjetí řeky, která nám proplouvá kolem báráku, je již povinnost, nikoli výzva.

22. dubna, 2006 • Sdílet • Zbláznil ses?!