27. ledna, 2008 | #
Bobové vládnou světu, přátelé! Bob Marley, Bob Dylan, Bob Prokeš… A Robert Křesťan! Celou pointu jsem vyzradil hned na začátku článku, jež je psán na list do Wordu, kde je již 5 stránek článků. Jenže všechny jsou tak nějak metafyzické. Prostě o ničem; mě se však líbí a tak si je tu nechávám. Nejhorší je, že tenhle bude taky o ničem – ale něco publikovat, a něčím se živit, musím.
Již jsem tu říkal, že mám nalomenou ruku. A s ortézou se na kytaru hraje vskutku špatně. Jenže já vůl si pustil Once a ke konci filmu jsem si uvědomil, že od prvního refrému Falling Slowly si brnkám Plíhala. Jo, a nějak jsem to rozhýbal, ač baré akordy jsou s ortézou stále hudbou vzdálenou.
Proč to říkám? Protože Robert Křesťan (a Druhá tráva) je přesně muzika, která vás také vnutí vzít do ruky kytaru. A něco vám dá. Hudba člověku musí něco dávat. Při poslechu Boba Marleyho se člověk dostane do úplný pohody, do úplně jiného světa.
Když posloucháte Křesťana, nějakou tu smutnou písničku, chce se vám brečet.
Právě proto si pustíte nějakou tu rychlejší… A už jedete! Po prérii vás unáší váš oř, nalevo kaktus, napravo Vinetů. Počkejte, kouknu se po nějaké rychlejší na netu… No, tak tu mam jen toto. To je spíše z nějakého toho baru. Ale cítíte z toho ten život?!
Článek již byl 3x komentován. Přidej se. Diskutuj! Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
Mohu jedině souhlasit, Druhá Tráva je výborná skupina.
Zajímavé je, jak hodně se liší Dylanův originál „smutné písničky“ od Křesťanovy verze… a přitom jsou obě skvělé.
hehe, vo filem once mal plihal povodne hrat, ale marketke sa nepacil, tak tam museli supnut toho ira ;)
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.
stany, spacáky, batohy - trička - boty - boty, trička - oleje - povlečení, záclony