Vojtěch Mečíř napsal nový článek:

Teorie; (ne)kéžby krásná praxe

!

Jsou dny, kdy není přáno nikomu, zvláště pak mně. Asi to mám v krvi. Nechci si stěžovat, vůbec ne; ba ani nemůžu, jelikož asi to souvisí s mou zálibou ve zmatku a chaosu. V neočekávaných událostech. A kdy je lepší příležitost ke zmatku, než při odjezdu na lyže. Proč? Máte deset minut; nestažené lyže, nesbalené boty, věci, nic.

Teorie

Mám deset minut! Kde začít? Nemam stažený lyže, tam začít musím. Nebo ne; úplně jinak! Tím skončím! Čaj; co čaj? Dávám vařit čaj, mezitím běžím do pokoje; co sakra potřebuji k lyžování? Lyže! V mém pokojíčku?! Pche. Jinak! Lyže… ehm, tedy věci! Kombinézu! Kde mam kombinézu?

Jo, dole. Dál… Něco pod to. Ne, to se pere. Něco nad to! Kalhoty, naše klubové kalhoty! K nim bundu? Co když půjdeme střílet. Ehm, to mi připomíná flintu. Ale zpět. Co bunda? Půjdeme střílet, potřebuji vestu; vestu mam dole. Co dělám nahoře? Goal, bidet na čaj!

7 minut. Ne, šest!

Kombinéza, i ona vesta je v batohu. I kalhoty. Ajo, boty! Jdeme bruslit – potřebuji boty na skate. Ne, kecám, na klasiku. U bot na bruslení se mi roztrhl zip. Kde mam boty na klasiku? Jde v nich bruslit. Ha, hned vedle bot na skate. Šup s nimi do batohu!

Čaj mezitím bublal, další a další vteřiny ubíhali… 4 minuty.

Čaj! Vletěl jsem s bidetem na kuchyně. Není čas na machrovinky, známé z čínských filmů. Do bidetu sypu cukr, házím čaj s kusem citrónu. Do toho již téměř ubublanou vodu; to celé protřepat a hodit do batohu. Dvě minuty? A já to mam. Podezřelé – minutu tak radši počkám na chodbě.

Ano. Zapomněl jsem na lyže – úmyslně. Mezitím vším jsem uzmul škrabku s tím, že si parafín stáhnu na nedaleké křižovatce, kde mám čekat na autobus. „Prozvoň mě prosím, až budete na křižovatce,“ hřmím udýchaně do telefónu. „To nemusíš chápat. Jen mě prosím prozvoň!“ típám v poklusu moji A55. Sakra, potřebuji cítit, až mě bude volat; v pravé kapse jsem to vždycky cítil.

Reklama

Nyní, o komerční přestávce, přemýšlejte, kolik se toho mohlo pokazit. Super prací prášek. Kolik věcí mohlo být jinak, než ve skutečnosti bylo. Než prošlo moji hlavou, jelikož to, co jsem nyní napsal je skutečnost, ač se to možná zdát nebude. Toaletní papír. Skutečnost je relativní!

Praxe

Kde sakra jsou? přemýšlím, když stahuji podruhé tu samou lyži. Jak dlouho tu vlastně čekám? Kde mam mobil?! Že bych si ho dal do levé kapsy? Tam je díra, tam si ho nikdy nedávám! A ani není tam. V bundě? Nic. Sakra! Jde zpět o 20 metrů, o dvacet! metrů, kde jsem mobil tehdy típnul. Kde byl naposled spatřen. Furt nic.

Na zemi, v kalužích, ani v řece! V kapsách, ani v batohu. Sakra, už by měli přijet. Prozvoním se! Jo! Ne… Čím? „Ehm… pane?“ již křáčím k nestaré postavě přicházející ke mně. Sakra, sakra; už jsou tu. Ještě jednou obhlédnu místo. Ten mobil nikde není! Musím ho někde mít; s (ne)klidným srdcem nastupuji.

V autobuse to nikde nevrní, nevybruje. Kde sakra je? No, musím na něj na chvíli zapomenout; musím se již v klidu, pohodě, převléknout.

Bruslařská bota?! Co dělá v mém batohu bota na bruslení? Na skate?! Kde je druhá?! Tady; uf. Uf?! Vždyť je na klasiku. Chvíli mlčím, pouze dýchám. A doufám; marně. Ta na skate je zrovna ta děravá a ta na klasiku? Taky pravá!

Znechucen pokračuji v oblékaní; aspoň že mám vestu. Grr! Proč jsem si bral i bundu? Tu naší, klubovou?! Ne! Je barevně téměř stejná s kalhoty – vzal jsem si bundu místo kalhot. Asi sem měl brečet, já se pousmál. Musel jsem.

Povzdech

Jaká je šance? Jaká je sakra šance, že ztratím mobil na dvaceti metrech? Že zmizí během pěti minut? Jaká je šance, že si ze čtyř možných lyžařských bot vezmu dvě odlišného účelu, zato obě pravé? Že jedna z nich bude právě ta děravá?

Aspoň že bylo teplo a kalhoty jsem vůbec nepostrádal.

Ale kde je ten mobil? Ten pitomej starej mobil, jenž mi již tak přirostl k srdci? Už je i hluchej, nejde prozvánět. Předtím šel. Co s ním chuděrou je? Kde je? A jak se tam proďábel dostal?

31. ledna, 2007 • Sdílet • Chce se mi spát.