Vojtěch Mečíř je rád, že slyší tak kladné ohlasy...

Touha po vědění

!

Babičce se povedlo to, o čem sní snad téměř všichni (pra)rodiče. Koupila mi knížku Myslet jako Leonardo da Vinci (nechtěl jsem dělat reklamu jednomu knihkupectví, ale teď dělám reklamu Googlu, sakra!), která mě až dovedla k zamyšlení. (o tom PRÁVĚ za chvíli) Nemam ji dočtenou: jsem asi v 2/3. Vlastně tkvěla mým očím jen včera při mé cestě na otočku do Práglu. A v McDonaldu. A na Horkách u pivka cestou zpět. A tak.

Ale tak tedy nejprve o knížce. Je to jak číst o Járovi Cimrmanovi: Leonardo za svůj život nakreslil plány snad ke všem strojům (od ponorky, přes panák až po třístupňovou převodovku), co kdy byli sestrojeny. Fakt blázen. A mě to zaujalo. Čtení všech těch rad a příběhů z života maestra mi trochu připomnělo oněch 39 pointů, jak žít a ne pouze existovat.

Začal jsem toužit po vědění.

Mam děsnou chuť číst, dozvídat se nové věci. Když jsem tuto nově nabytou touhu sděloval mému filozoficky založenému kamarádovi Prsalfovi, říkal: „Jo, to tě bude bavit dokud tomu budeš rozumět.“ Jenže já počítám s tím, že tomu rozumět nebudu. Ale rozumět tomu chci. Všemu chci rozumět. Chci číst, hrát na kytaru, rozjímat, poznávat.

Jenže. Neumím zůstat doma, když se něco děje. O víkendu jsem přes den od osmi pracoval a večer do čtyř do rána rychtoval jeden den a punkoval na ska den druhý. Teď se sotva hýbu, ale prostě mě to baví! Chci dělat všechno: kalit, číst, hrát, poznávat. Ale jak? Co?!

Přemýšlím. Přemýšlím, zda jít v Praze na kolej nebo na privát. A nevím. Asi uvidím. Neumím dělat velká rozhodnutí, pač vždycky všechno nějak dopadne. Ale…

(Po čase zas jeden drobný duševní výlev, co… Po tom víkendu jsem nějaký unavený a nějak přecitlivělý, tak to pochopte. Ha – hned je mi však lépe. Ale bude hůř: odjíždím k zubařce.)

30. září, 2008 • Sdílet • To se mi nelíbí!