Vojtěch Mečíř je rád, že slyší tak kladné ohlasy...

Východ slunce na Sněžce

!

Užívaje si jedny z nejlepších prázdnin stále nechápu tenhle materialistický způsob zábavy. Kde to sakra jsme? Kde budeme? „Tak jaký byli prázdniny?“ „Super! Normálně jsem ti držel v ruce Nokii N95. Krávo, to byl pocit! A pak sem hele seděl v autě, který mělo místo sedaček kůži! Luxus!“ Ale pryč od toho – já vyšel na Sněžku; ve dvě ráno. – A jsem cool.

Fuj, tak takhle blbý úvod už dlouho žádný příspěvek neměl, ale muselo to ven. Teď už opravdu k té Sněžce, kterou jsme v úterý, respektive ve středu, zdolali.

„Pojeď na sněžku!“ napsal mi Honza v úterý kolem osmé večír. Dalo se to tušit, přesto jsem se zeptal: „Dneska?“ No samozřejmě – a tak za hodinu bušil na naše dveře. Ani jsem nevěděl, že i oni, onen Honza, Verča a Radim, se rozhodli jet pouze hodinu předtím, než mi napsali. No prostě punk.

A tak jsme jeli tmou plnou policejních hlídek s jasným cílem, avšak nejasnou cestou. Do uší nás Ilam, Silný refrén, Irie Revoltes a kdoví co ještě. Jedna ze zmiňovaných hlídek nás dokonce zastavila – v životě jsem Honzu neviděl tak nervózního. Chudák policajt nechápal, proč mu náš řidič podává výpis z bankovního účtu se slovy, zda to náhodou není „ono“ – zda to není potvrzení o pojištění vozidla.

No pustili nás, ale o chvíli později jsme byli opět tak nějak ztraceni. „Prosimvás, kudy na Sněžku?“ vložila spolujezdkyně Verča naděje do potácející se postavy na chodníku. „Na Sněžku? Co to je?!“ odpověděl postarší pán, čímž nás úplně zarazil. Po navzájem si vyměněných pohledek se toho chytil Honza: „Ehm… Takovej ten velkej kopec.“ „Si ze mě děláte prdel?“ odpověděl opět poněkud nepředvídatelně. „Ne,“ zarazil se Honza a opět se koukl na zbytek posádky – my jsme drželi výbuch smíchu, seč to šlo.

„Ale tam autem nemůžete!“ prozradil nám pán pointu svého váhání. „No jasný… My jedeme jen do Pece.“ „To furt rovně.“ Tak furt rovně a půl hodinu jsme konečně byli v Peci pod Sněžkou, zaparkovali káru a vyrazili vstříc naší nejvyšší hoře. „Berete si spacáky?“ zkoušel to Honza. „Si se zbláznil? Vždyť bychom zmrzli!*“

Cesta byla dlouhá („…místy rozbitá, číše rumu plná…“), byť ne tolik, jak jsme čekali. A ani tak těžká cesta to nebyla; a to jsme podcenili obutí: Radim měl větnamky a já sandále. Dvě a půl hodiny jsme se tak potáceli Obřím dolem, než naše (silnější či slabší) podrážky, a i duše, ustrnuli na nejvyšším bodě naší republiky. Střídavě nám do té doby byla zima a teplo, na vrcholu nám byla už jen ta zima; ani Rum nás z ní nevyléčil.

Kolem půl třetí jsme raději zalezli do, na mokrých lavičkách rozložených, spacáků a klepajíce se usli.

Po půl páté mě vzbudili vibrace. „Lidi?“ – žádná odpověď. Vykoukl jsem tedy ze spacáku a viděl, že při hudbě linoucí z em-pé-trojky se začíná pomalu rozednívat a všichni spí. Už jsem byl skoro rozhodnut usnout, jen kdyby mi nebyla taková zima. „Vztávejte!“ vykřikl jsem. Nic. Tak jsem vylezl já, že jdu obhlédnout okolí.

To už přišla jakási skupina čtyř cirka stejného věku, rozdílné však hladiny hladiny alkoholu v krvi, lidí, kteří (jak jsem později zjistil) vyšli v jednu ráno z Pomezek. „Zdravim… Kdy už sakra bude ten blbej východ?“ zeptal jsem se přes klepající se zuby. „To posraný slunce bude vycházet snad ještě půl hodiny,“ odpověděl borec, jehož pesimismus pramenil nejspíše nejen z té šílené kosy, ale možná i z jeho slečny, která právě dováděla s lahváčem v ruce na stole s jeho kamarádem.

Zmiňovaný „jeho kamarád“ byl vůbec pořez – měl triko s dlouhým rukávem a tří-čtvrtáky… A prý že mu je zima. Čtyřku doplňoval kluk, který vzbudivšímu se Honzovi tak záviděl rukavice, až se rozhodl, že mu je jde ukrást. Hrozící konflikt odvrátili tak, jak to ti blbí kuřáci dělají – prostě si zakouřili. Že už se ti kuřáci ani ničení čerstvého horského vzduchu neštítí.

Ale východ se blížil. „Pojďme si zabalit spacáky, ať pak můžeme hned vypadnout.“ Jenže než jsme se stihli vrátit, slunce již bylo na obloze. „Hezký,“ usoudil jsem. Bylo. Tak nás ten ve tří-čtvrťákách vyfotil a šli jsme dolu. Hodinu a půl.

No další den byl úplně zabitej. To jen Verča musela na šichtu na koupaliště, my ostatní jsme spali…

4. srpna, 2007 • Sdílet • Zbláznil ses?!