7. září, 2007 | #
Snad žádná řetězovka (a že jich bylo) mě nedonutila k takovému zamyšlění. Vybrat 4 vzpomínky, které opravdu stojí za to je zvláštní – asi jsem velmi šťastný člověk, jelikož těch vzpomínek, ať šťastných či smutných, je opravdu dost! A mohl bych vzpomínat na mládí, na příhody ze skautu, na ty sportovní zážitky, kterých také není pomálu a nakonec i třeba na ty vzpomínky, v nichž svoji hlavní roli alkohol a koneckonců i jiné omamné látky.
Abych nezapomněl na hlavní princip všech řetězovek, musím zmínit, že to byl právě Michal Brtníček, který si předáním řetězovky mé opět nemocné osoby zajistil zde svůj odkaz. A ještě jeden, ať z toho taky něco má!
Ale ke vzpomínkám:
Čísla, která nám ukazují vždy ráno usměvaví moderátoři v televizi, jsou pouhými čísly, dokud se nás nezačnou dotýkat. Bylo mi dáno to štěstí, že se mě nikdy až tak přímo netýkali. A dej bůh, ať mi to (respektive mému okolí, mým přátelům) vydrží, pač vidím (ano, přítomný čas), co prožívají jiní. Brr.
Ale pryč s tím chmurem; utřeme slzu a pokračujme. V čem tedy spočívá má vzpomínka?
Je tomu něco přes rok, kdy jsme spletitými krkonošskými silničkami jeli ve vozu Škoda 105 z Keltské noci. Nálada byla bujará, to ano, řidič však ani kapku alkoholu nepožil. Jeli jsme ladně, skoro až jak ti z těch ukázek Besip, až do té zatáčky.
Vyletěli jsme z ní, vynesla nás. To však snad každého, málokdo ji projel ve svém pruhu. Byla pravotočivá; přímo 90°. My měli smůlu – proti nám se vyřítila (ženská) s autem. Náhle to bylo jak ve filmu, absolutní ticho, jen dvě světla přímo proti nám. Náš řidič stále urputně mazal všechny fyzické zákony a my skutečně zatáčeli. Už, už, jsme se jim vyhli, když v tom rána.
Vzpomínám si, jak se náhle všechno ještě víc ztišilo. Jelikož jsme se srazili již pouze světly, dostal náš již neovladatelný vůz levoboční rotaci a my skončili o nějakých 30m dál v louce čumákem jakoby do protisměru. Bylo to 30 asi nejzvláštnějších okamžiků v mém životě.
A pak jsme se zastavili. Stáli jsme uprostřed louky a hořelo nám zapalování. Všem bleskly před očima ty záběry z Kobry 11, jak vše hned vybouchne. Kdo mohl, dostal se ven dveřmi; vlastně pouze řidič, na jehož straně byla ta srážka, musel prolézt rozbitým okénkem.
„Ty vole, jste v pohodě?“ prohlédl si nás. Jak zjistil, že opravdu jsme, běžel k druhému auto, zatímco já Matonkou hasil hořící zapalování. Ono druhé auto bylo nárazem vráceno o pár metrů zpět až tak, že zadkem lízalo přilehlé stromy. Dvě slečny, v něm jedoucí, byly naštěstí také v pořádku.
A tak to začalo:
No měl jsem. A tak jsme na rozmlácené škodovce začali mazat chleby. Situační komedie, za kterou by se ani v Holiwoodu stydět nemuseli. A to zvlášť pak, když se kamarádi vraceli z Keltský a prohlíželi si to u stromu zaparkované v auto. Až když nás viděli sedět na krajnici, všimli si škodovky uprostřed louky. Většinou reagovali: „A vy teda jako žijete?“
Byl poslední závod v sezóně; je tomu už tři roky. Stál jsem v mazačské buňce a byl pekelně nervózní. „Proč seš nervózní?“ ptal se mě sám velký Matěj. Ano, v podstatě nebyl důvod – vyhrál jsem všechny závody a ČP jsem měl tedy v kapse. Jenže pokud bych vyhrál i tento závod, vyhrál bych úplně všechno v sezóně!
A já vyhrál.
--- Jo, tehdy to bylo jiný než dnes. I proto na to dnes vzpomínám jak Al Bunda na ty jeho čtyři touchdowny…
Vždycky jsem obdivoval, jak známí a kamarádi hrají u táboráku na kytaru. Jakou kouzelnou atmosféru u toho dokáží udělat. Začal jsem tedy hrát také na kytaru – mohlo mi být deset. ZUŠ-ka ze mně však, jako z 80% nadějných muzikantů, absolutně vymlátila zálibu v muzice a umění vůbec.
A to „vymlátila“ myslím doslovně. A tak jsem tedz skončil. To abych se o řadu let později vrátil na scénu jako samouk uchvácen hezkými rytmy muziky. A vůbec – todle například!to je sen!
Kdoví, kdo to tehdy slavil narozeniny, ale byla to prostě oslava jak má být. Ráno jsem se probudil a snažil se vzpomenout, co že se všechno večer dělo. Po hodině, kdy se už sténání ozývalo ze všech koutů světnice, jsem si byl jist, co jak vlastně bylo; co se stalo a co byl pouhý sen.
„Zdál se mi ti dobrej sen,“ zvednu se z postele a hned jsem zase ulehl, jak se mi zamotala hlava. Oddechl jsem si a pokračoval směrem k osobě, jíž se to týkalo: „Normálně tak stojím na chodbě a z ničeho nic vyjdeš ze světnice a obrovským plamenem ti hoří ten slaměnej klobouk na hlavě. No tak v záchvatu smíchu povídám: ‘Hej, hoří ti klobouk!’ A ty ses normálně jen uchecht a brouknul: ‘Já vím.’ A pokračoval v klidu dál do kuchyně.“
Hned jak sem to dořekl, přilítl ke mně ten klobouk. Zbyl z něj jen očmouzený slaměný obvod, ten vršek byl pryč. Shořel.
Kdo dál?
Volba je jasná: Ly! Třeba se konečně dozvíme, jak se tedy ta vodnice podává. Bohužel, kdo ví, kde je Ly konec. Ta zkusím do pupku šťouchnout i kolegu Timyho, jakožto sondu do světa punku.
Ha! Jo!!! Dva (potencionální) zpětný odkazy! Miluju řetězovky!
Článek již byl 7x komentován. Přidej se. Diskutuj! Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.
Hej dobrý :-), ty oslavy jsou stejně nejlepsší kace roku :D btw repair: Holliwood ;)
Aha, a já myslel, že to je Hollywood. Zřejmě jsem žil celé roky v iluzích.
Nepředal jsem ti tu řetězovku kvůli odkazu, ale protože jsem věděl, že ty se krásně rozepíšeš ;)
Hned se do toho pustím… vzpomínek mám hafo… hlavně z benátský :D
[5] mibrt: Oh, tak to pak jo ;) To děkuij ;)
[6] Ly: Taky jsem přemýšlel, že tam hodin benátskou – ale nějak… se vypařila ;)
Co říci na samý závěr? Nejspíše, kraďme - jsme to přece my, Češi! Bylo mi potěšením, meca.
stany, spacáky, batohy - trička - boty - boty, trička - oleje - povlečení, záclony