Za plně využitý čas se platí zlatem; zaplatil jsem

14. října, 2006 | #

Už se asi neuvidíme; splňuji tak jedno z těch zásadních pravidel blogování. Vrace se k původnímu tématu musím říct, jak mě to strašně baví. Dělat cokoli, nenudit se. Nesedět tupě do počítače a zírat. Miluji symbolismus, tu neurčitost.

Poslouchám Wohnouty políbeného dědu, krásné CD. Rozplývám se nad opravenou klikou. A vím, že ač jsem fyzicky a možná i psychicky (nejraději bych nic nedělal a tupě zíral do počítače) vyčerpán, těším se na večer. Na punkový večírek. Mam rád (ex)punkery a kdo ne, tak je nezná.

Až jednou uvidím do duše DJ´s

Možná i rozcvičkou by se dal nazvat včerejší výlet do víru pátečního (malo)města, který mě dovedl až do zdejšího hudebního klubu Zipp. Pověstí až alternativního klubu však nedostál. Již při příchodu nás přivítali rytmy diska; na place kromě Freddieho Mercuryho nikdo.

Michal David střídal Helenku Vondráčkovu tak dlouho, až jsem sebral všechnu odvahu a vyšel vstříc pánu za pultem. „Ska? To pouštím až někdy ke konci,“ odvětil mi. Nevěřícně jsem se koukl na parket, kde se k Freddiemu přidali dvě děvčata pochybného původu. „Ale proč?“ nenechal jsem se. „Protože to nejdřív (… sladké mámení…), aby se to trochu (…vůně snů těch starých snů…)…“ „Aha,“ řekl jsem smutně, aniž bych čemukoli rozuměl.

A tak plynul čas a dav tancujících byl přímo úměrný s průměrnou hladinou alkoholu v krvi všech příchozích. Až náhle se někde mezi „tuc“ a „duc“ ozval výkřik onoho pána. Fidel? Castro?! Oči naše začali žhnout, tep zvyšovat. This is the man who like the reggea music…

Vystartovali jsme za Freddiem; za námi další a další. Plac se náhle téměř zaplnil. A Sto zvířat, další Fidel… A konec. Michal. David. Otočil jsem se na DJ s nejstrašidelnějším výrazem, který sem ukonejšen z pohodových rytmů mohl vyrazit. Pokrčil rameny a asi by přidal dým, mýt ho.

Poentu tento příběh nemá, pouze jsem se nad tím zastavil a to zvláště, když se paket opět vyprázdnil.

Punkový večírekVavřinec

Asi bych to spojil. Je to spojeno. Večírek se koná v nedalekém Vrchlabí; jestli vůbec 9km. Nic zvláštního, natož zásadního. Na druhou stranu je zde jeden nenápadný fakt: konec večírku se datuje na cirka 2–3h ráno, 1h cesta domů; a v 5:30 již odjíždím na vodu.

Již se na to těším. Absolutně nevím, jak omámen punkovou kulturou, kterou tam jedu poznat, vztanu. Heh, těším se.

A Vavřinec? Znáte ho? Malý potůček, metr a kousek široký. V tom se však začne vypouštět, čímž se jeho průtok zvedne; rozleje se mezi stromy, rozbouří se. Miliardám panům a dam s kajaky či pálavami v ruce se rozklepou oční řasy. Via např…

Neuvidíme?

Ale uvidíme; za týden, dva. Dramatický úvod. Odjíždím na soustředění a nevím, zda budu mít ještě někdy sílu, poreferovat o punkové či vodácké kultuře. A vůbec, Franto, má todle vůbec nákej smysl?

Článek prozatím nebyl komentován. Utneš to? Zakomentuješ si? To je dobře. Dik. Chceš v komentářích nadávat? Že ne? Článek se ti líbí! Linkuj ho.

Komentáře

Buťte první na světě a vložte komentář k tomuta článku. Zatím tak nikdo neučinil.

MadInBlack